Přiznávám barvu!

Přiznávám barvu!

A je to tady. Už nejde dál zapírat, vymlouvat se ani mlčet. Musíme s pravdou ven. Jak to ale udělat, když je to tak nepříjemné...?
Jak jen to říct?

Ne vždycky běží naše životní scénáře snadno. Příběhy se i při dobré vůli zamotají a přijde čas „přiznat barvu“. Čím bližší nám je (nebo byl) člověk, kterému se chystáme nemilou skutečnost odhalit, tím méně máme odvahy. Nechceme ublížit, ale najednou už nejde nechat věci dál plynout.
Psychologové tvrdí, že hlavním důvodem naší neochoty jít s pravdou ven je strach. Bojíme se hádky, pláče, agrese, nechceme vypadat trapně, hloupě ani sobecky. Jenže čas uzrál…

Slova se hledají těžko

I když se vám do nepříjemného rozhovoru nechce, nevyhýbejte se mu. Někdy ublížíte víc (nebo uškodíte i sama sobě) rolí „mrtvého brouka“, než kdybyste volila radikální řez. Promyslete si dopředu situace, které můžou nastat, a hledejte jejich řešení. Na nepopulární dialog tak budete připravená a zvládnete ho snadněji. Nakonec VY jste vlastně ve výhodě: volíte čas a prostředí, máte připravenou řeč…


Rozvádíme se

Je těžké oznámit rodičům, příbuzným, a hlavně dětem, že už spolu nechcete dál žít. Bojíte se reakce, otázek, nepochopení, ostudy… Jenže vaši nejbližší mají právo na pravdu a bude lepší, když se ji dozvědí od vás než ze šuškandy na ulici. Buďte oba stateční a vlídní. Řekněte ohleduplně, ale na rovinu, co se stalo. Své děti ujistěte, že jim nehrozí žádné nebezpečí, že se mezi rodiči nemusí rozhodovat. Že je oba milujete dál jako dřív a nikdy je neopustíte. Dospělé požádejte o pochopení ‒ máte přece právo na svobodnou volbu a život podle svých představ. Povinností se zříkat nechcete! Buďte s partnerem ve shodě, nedohadujte se, nedávejte nikomu vinu. Rozvod by měl být důstojný.

Už tě nemiluju

Tahle věta, která bolí, by měla zůstat nevyslovená. Slovo má totiž sílu ostré dýky a v některých momentech může být až životu nebezpečné. Zkuste tedy najít důvody, proč vás láska opustila, a s partnerem o nich mluvte. Pragmaticky, bez agrese, výčitek i lítosti. Neponižujte ho, nechte mu prostor pro důstojný rozchod. Ani vám by nebylo milé, kdybyste slyšela z milovaných úst tak nečekanou a drsnou větu…

Chci větší plat!

Tak na tuhle větu rovnou zapomeňte. Na šéfa je potřebná velejemná diplomacie. Domluvte si s ním schůzku a oblékněte se o chlup lépe, než je u vás běžné. Že se vám nechce? To je pochopitelné, ale on vám sám od sebe nepřidá. Překonejte strach a připravte si na něj malou přednášku. Třeba mu spontánně a s úsměvem připomeňte, co se vám v poslední době povedlo. Co užitečného vás napadlo. Zeptejte se, jestli je s vaší prací spokojený. A pak seberte všechnu odvahu a sebevědomě „vystřelte“ naučenou větu: „Myslím, že si zasloužím přidat“ (nebo tak nějak podobně). Pokud padnou vaše argumenty na úrodnou půdu, máte vyhráno. Když se to nepovede, nemračte se. Váš šéf bude přinejmenším vědět, že nejste ustrašená puťka, a o zvýšení vašeho platu třeba přece jen zauvažuje. A kdyby ne, je na vás, jestli v jeho týmu zůstanete…

Text: pic, foto: pixmac.cz