Anorektičky si umějí odpírat potravu až na samou hranici ohrožení zdraví i života, bulimičky brutálním způsobem likvidují důsledky chvilkového obžerství.
Tyto choroby, které devastují ženský organismus, mohou zastavit jedině psychoterapeuti – signalizují totiž závažnou emocionální krizi.
Mentální anorexii trpí přibližně jedna ze 150 děvčat ve věku 12 až 15 let. Deset procent nemocných umírá, třetina se uzdraví, zbytek trpí do konce života nejrůznějšími poruchami.
Začíná to nekritickým hodnocením (mnohdy i přiměřeně štíhlé) postavy. Aby si ji vylepšily, hubnou.
Hodně cvičí, jedí výhradně zeleninové saláty a ovoce, ne tučné jogurty a sýry. Potom ovšem, a to je pro anorexii charakteristické, odmítají stolovat spolu s rodinou. Jídlo se připravují samy a v samotě je i jedí.
Váha jde dolů, ale – navzdory logice – dieta se stále zostřuje a denní výživná hodnota pokrmů klesá na několik set kalorií. Organismus děvčete, které se uzavírá do sebe a izoluje od okolí, začíná být oslabený.
Důsledkem choroby bývají problémy s koncentrací, nedostatečná činnost krevního oběhu a pocity chladu, poruchy spánku.
Děvčata mívají plochý hrudník, vlasy padají po chuchvalcích. Mizí menstruace, protože přestávají fungovat vaječníky. V důsledku nepravidelné funkce hormonů se tělo pokrývá chmýřím.
Jsem tlustá, jsem tlustá, jsem tlustá...
Dívky postižené tímto typem choroby mívají zkreslené vidění sama sebe. Navzdory tomu, že připomínají kostru potaženou stařeckou kůži, se nadále považuji za tlusté.
Stává se, že pacientky, které jsou již hospitalizované (například po ztrátě 30 a více kilogramů), celé dny chodí po nemocničních chodbách jen proto, aby s pomocí této minimální dávky pohybu zabránily přibrání několika dekagramů.
|
Kniha Petry Dvořákové JÁ JSEM HLAD (nakl. HOST) je příběhem o zápase s anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši. |
Ale není to jenom o ztrátě hmotnosti, je to i o demonstraci vzpoury proti rodině, která dojem štěstí budí jen na první pohled. Nemocné však až dosud nedělaly rodičům starosti, byly poslušné, dobře se učily. Nemoc jim dala pocit nezávislosti a zadostiučinění.
Anorektičky se dají jen velmi těžko přemluvit k léčbě. O návštěvě psychiatra nechtějí ani slyšet, přestože jedině ten jim dokáže skutečně pomoci. Musí nalézt příčiny svých komplexů a psychických poruch.
Léčení je dlouhé, trvá často i několik měsíců a dokonce i let (vaječníky někdy začínají normálně fungovat teprve po 3 až 4 letech). Polovina pacientek musí ležet v nemocnici, některé jsou tak oslabené, že jim je třeba podávat výživu nitrožilně.
Často se stává, že se choroba vrací nebo se v pozdějším věku objeví bulimie. Proto se nemocné, dokonce i po odeznění symptomů anorexie, zúčastňují setkání terapeutických skupin. Při nich se potkávají s osobami, které měly podobné problémy
Anorektická dvojčata
Příběh dvojčat Samanty a Michaely Kendallových obletěl celý svět. Ve 14 letech se dívky rozhodly zhubnout. Váha každé už přesahovala osmdesátku. Ve škole se jim smáli, že jsou tlusté. Odpřísáhly si, že budou hubené jako proutky.
Jedna sestra hlídala dietu té druhé. Po čtyřech letech vážily už pod 50 kg a lékaři jim diagnostikovali anorexii. Sestry s léčbou nesouhlasily, naopak zpřísnily dietu na pouhé jedno jídlo denně...
Michaela zemřela v 26 letech vyčerpáním, poté, co vyhrála bitvu o propuštění z psychiatrie, kam byla přes svůj odpor umístěna na půl roku v době, kdy nevážila víc než 25 kg.
Samanta, která vážila 31 kg přežila a svůj boj s anorexií se snažila vyhrát. Dokonce podstoupila několikaměsíční terapii v Kanadě. Po čase ji to zase táhlo domů.
Matka myslela, že má vyhráno, když Samanta jednoho dne poté, co se podívala do zrcadla, pronesla: „Mami, zase jsem strašně tlustá!" A vše začalo nanovo. Dostala se do stresu, sestra ji chyběla natolik, že chtěla být tam, kde ona...
Po třech letech od její smrti spáchala sebevraždu.
Foto: patrisyu/FreedigitalPhotos.net (nahoře), pixabay a Wikipedie