|
Dobrá rada: Větší vzájemná tolerance matky a dcery je opravdu věcí cviku. Matka by měla být spolehlivou důvěrníci, a ze svého náskoku v životních zkušenostech by nikdy neměla odvozovat právo své dceři poručníkovat. Dcera by zase měla respektovat matku takovou, jaká je, a v jejích starostech a výtkách nevidět hned komandování a omezování své svobody. |
Bývají si leckdy velmi podobné – nelze se tedy divit, že to mezi nimi občas jiskří. Vztahy mezi matkou a dcerou stojí mnohdy na hraně mezi důvěrou a nedůvěrou, pochopením a nepochopením či dokonce odmítáním. Tyto stavy se mohou prudce měnit.
Snad žádný jiný vztah není tak komplikovaný a plný napětí, jako právě mezi matkou a dcerou. Předivo protichůdných pocitů a potřeb bývá velmi spletité. Často jde o balancování na úzké hranici mezi oddanou náklonností, nepochopením až nenávistí.
Zvlášť vyhraněný stav panuje tam, kde v jednom domě žije dorůstající nebo už dospěla dcera. Nemohou si jít s matkou dost dobře z cesty, a proto jsou střety a rozepře na denním pořádku.
Dospělé děti na jedné straně oceňují pohodu, bezpečí a pohodlí rodičovského domova, na druhé straně však chtějí samostatnost a nezávislost.
Matky zase příliš často promítají na dcery někdejší své plány a tužby, a rády by je formovaly k obrazu svému. Přitom si nepřipouštějí, že opakují to, o co se snažily proti jejich vůli i jejich vlastní matky.
Přesto ale může být přátelství mezi matkou a dcerou pro obě příjemné a inspirující. Následující dva příběhy ukazují oba póly těchto komplikovaných vztahů.
|
Příběh první: nedůvěra a hádky Úplně jiné vztahy panují mezi paní Jitkou (49) a Klárou (25). Když spolu chodí po nákupech, nikdo by si ani nepomyslel, že jde o matku a dceru a ne o dvě důvěrné přítelkyně. Povídají si, smějí se, tráví společně volný čas. Dá-li někdo Kláře otázku, jaký její vztah k matce, odpoví spontánně: „ Rozumíme si bezvadně, můžeme hovořit naprosto o všem. Už si ani nepamatuju, kdy jsme se naposled pohádaly.“ Ale nebylo to tak odjakživa, i Klára si musela svou svobodu a nezávislost prosadit. Její matka, sršící vitalitou a energií, je vysloveně dominantní osobnost. Sama přiznává, že dcera je jí natolik podobná, že mezi nimi dost často docházelo k srážkám. A že se rovněž nedokážou úplně zbavit pocitu rivality a konkurence. Jitka přiznává – ač nerada– že od určité doby si musela zvyknout na to, že Klára je nezávislá osobnost a má právo na vlastní život“. Svou dceru však podpořila jen tehdy, když si umanula, že bude zvěrolékařkou, a otec s tím krajně nesouhlasil. Když ale najednou chtěla uprostřed studia hodit učení za hlavu, zůstala matka nesmlouvavá a donutila dceru, aby školu dokončila |
|
|
|
Příběh druhý: porozumění a respekt Mezi paní Hanou (43) a její dcerou Veronikou (19) panuje už týdny nevyhlášená válka. Matka a dcera si najednou nemají co říci. Když je mlčení náhodou prolomeno, začnou mezi nimi létat jiskry, vyčítají si navzájem nejnesmyslnější věci. Veronika by prý chtěla žít v přepychu a dostatku a přitom je podle matky neskutečně líná. Matce vadí, že jakmile dcera přijde domů, zavře se ve svém pokoji, pustí si hudbu a jen lelkuje. Není s ní už vůbec žádné pořízení. Poflakuje se po diskotékách, nedává na domácnost ani korunu, přestože začala před rokem vydělávat. Utrácí jen za hadříky a za zábavu. Matka by byla ráda, kdyby už se Veronika osamostatnila a odešla z domova.“ Sice dceři přeje, aby žila co nejlépe, ale má jí za zlé, že to dělá výhradně na matčin účet. Veronika má po ruce také zásobu výčitek: Matka jí prý stále tvrdí, že byla toužebně očekávané dítě, ale tomu ona moc nevěří. Říká, že ji máma odjakživa nerozuměla, jen ji proháněla a komandovala. Myslí si, že na ni žárlí, že je mladší a hezčí. Prostě spolu nemluvíme stejnou řečí, hodnotí napjatou situaci. |
|
|
|
Foto: pixabay
dop