Karnevalové tradice se drží ve většině evropských zemí. Také u nás se lidové obyčeje a zvyky ke konci zimního období těšili odedávna velké oblibě. A přežívají dodnes.
Období od svátku Tří králů po počátek předvelikonočního půstu se nazývalo masopust nebo také fašank. V užším slova smyslu se jím rozuměla třídenní zábava, kterou zimní radovánky vvrcholily. Masopust tedy zakončill určitý roční cyklus, což příznačně pojmenovali na Moravě a ve Slezsku názvy ostatky nebo také končiny). Masopustem byla také nazývána hlavní figura maškarních průvodů a her.
Zvířecí masky patřily k nejoblíběnějším
A které masky byly nejrozšířenější? Oblíbená byla zejména maska medvěda. Zhotovovala se buď z převráceného beraního kožichu, nebo ze slámy či hrachoviny. Medvěda vodili na řeťezu mládenci za doprovodu hudby, přičemž tančili s děvčaty a mladými ženami. Chodili od domu k domu a vyzpěhovali: vedem vám medvěda z daleké krajiny, on by velice jedl, dejte mu slaniny…
Olíbený byl také kůň, ve Slezsku pak koza nebo kozel, kteří byli třeba na Opavsku a Ostravsku ústředními postavami masopustu. Na Valašsku se objevoval i kohout, na Uherskohradišťsku čáp, který dlouhým zovbanem bral z bidel kukuřici. Jinde zase divoké prase, liška, kočka či kocour (tradičním hrám patřila takzvané honění kota), ale i exotická zvířata, jako slon, opice, velbloud – obchůzkáři takto parodovali cirkus.
Ovesný král či poslední snop zosobňovali dávné obilní démony. Jiné masky zesměšňovaly ž různé profese: kominík, dráteník, lékař, dragoun, hajný, hasič atd. nebo vlastnosti, nejvíce pak tloušťku (vycpávky ze sena či slámy). Velice časté byly postavy dědků a stařen, bab s nůší.
V reji nesměli chybět ani čerti, čarodějnice, smrtky a různé figuríny, které se na závěr házely do vody nebo symbolicky pochovávaly. S oblibou se také můži převlékali za ženy a karikovali se svatby.
O masopustu se však konalo i nejvíce skutečných svateb. Mimo jiné z toho důvodu, že před blížícími se jarními pracemi přbyly tak další ruce k dílu.
Tančilo se na bohatou úrodu
Podle tradice mnoha evropských národů se mělo různými zvyky působit na blahobyt v celém dalším období.
Oslavy probíhaly sice v zimě, ale očividně naznačovaly přechod k polním pracím, k teplejší části roku. Hospodářský charakter obyčejů se odrazil hlavně ve slavnostni voraček, příl nichž nechybělo ani náznakové orání pluhem kolem vsi nebo návsi, často ještě ve sněhu nebo v blátě.
Mělo to zajistit ochranu obyvatel před zlými silami a působit na přírodu, aby vydala bohatou úrodu. Byl považován za obřadní povinnost, na kterou neměl zapomenout žádný dobrý hospodář s hospodyní, ale ani masopustní obchůzkáři. Proto bylo rozšířeno vyskakování tance na na úrodu. Čím výše vyskakovali, tím větší potom měly vyrůst konopě, len, brambory či obilí.
Přitom se uplatňovalo mnoho variant, na Kyjovsku se například tančilo na dyně, a to tak, že tanečník se snažil povalit jiného tanečníka na zem, popřípadě se ppo parketu koulely dýně.
Obřadní funkci měly také mečové tance, které se staly součástí masopustních obchůzek zejména na východní Moravě. Mladí muži koledovali po domech za zpěvu, kupříkladu: Pod šable, pod šable, můj milý pane, dejte nám kus slanin jako dvě dlan atd. Kousky, které od hospodyň postupně dostávali, pak napichovali na připravené meče.
Průvody, hry a obchůzky
Masky se přirozeně v průběhu doby obviňovaly – dnes už mají inspiraci i v postavách z pohádkových knížek či z televize.
Ani obchůzky po domech neměly závazná pravidla, záleželo většinou na vtipu a pohotovosti “maškarádů”, jaké rozpustnosti se budou provádět.
Hlavním smyslem bylo pobavit jak sousedy, tak sebe. Někde starosta vypočítával v žertovných popěvcích prohřešky svých “oveček”, jinde byla oblíbená scénka s mlýnem, kterým mlel staré ženy na mladé. Za smíchu, povyku a hašteření pochytala mlynářská chasa několik “bab”, jež vnesla do mlýna, aby za chvíli vyšla ukrytá děvčata převlečená do jejích šatů.
Masky měly různé “povinnosti”– medvěd strašil děti, Žid vyjadřoval nespokojenost s dárky, protože mu připadaly malé.
Při navštěvování domů se vybíraly nejen koblihy (zvané též šišky, boží milosti aj.) a slanina jako hlavní masopustní jídla, ale také vejce, obilí, mouka, máslo, mák, jablka. Jako výslužku dostávali i peníze. Z vybraných naturálií se večer v hospodě uspořádala hostina. Hlavní slovo měly při poslední muzice ženy (proto se jí říkalo babská). Zpívaly se při ní písničky s lechtivým obsahem. Mnohde se tyto rozpustilosti zúžily na dámskou volenku. Mládež při svých hrách se vší vážností soudila a potrestala “pána ožralců – třeba vhozením do kašny.
Zvyky a obyčeje
Téměř všude končila zábava přesně o půlnoci z úterý na Popeleční středu. S ní nastal čtyřicetidenní půst před Velikonocemi. Mnohdy končily muziku pochováváním basy (symbolicky, že si hudebníci v době postu nezahrají).
Ovšem někde parodovali skutečný pohřeb – u Domažlic se dudy a housle zabalily do smutečního oděvu. Jako symbol určitého přelomového období se takto ubíjela nebo topila ústřední maska – Bakchus či v Jižních Čechách Matka masopustu, slaměný panák nebo jiné figuríny. V menší míře to byl oobřad ubíjení zvířat, souzení medvěda, kobyly, kozla.
Starobylým českým zvykem bylo stínání kohouta. Mládenci se přestrojili za vojáky (šaty si oblékli naruby), na tkanících přivedli kohouta, kterému u “popraviště” přečetli rozsudek, provázení žerty.
Ve středu pak chodil po domech směšně oblečený muž s lucernou, že prý hledá ztracený masopust.
K veselí všech prohlížel kouty a na závěr dostával zbytky s masopustního hodování.
Foto odshora:
1. masopustní průvod Cítov (Wikimedia Commons – svenkaj)
2. medvědář v Přerově n/Labem (Wikimedia Commons – Petr Vilgus)
3. slaměnáý koleda (pixabay)
3. masopust v Roztokách u Prahy (Wikimedia Commons – svajcr)