Slepice, Hundertwasser a zlatá ouška…

Ty z vás, které do mého života nahlížely již dříve prostřednictvím blogu na iDnes vědí, že krom jiného zvířectva chovám též slepice. Dnes jsem si při poklízení kurníku trochu zafilozofovala o životě a o pomíjivosti věcí. 

Stačilo se jenom rozhlédnout kolem sebe. Už třeba samotný kurník. Ten měl původně být prasečím chlívkem. Tehdy jsem ovšem dala svému muži ultimátum. „Buď s tebou budu v tomto domě žít já, a nebo prase.“ Po chvilce přemýšlení si vybral mě. Bylo to mé první a současně poslední vítězství v nepříliš zdařilém manželství, které se stejně krátce nato rozpadlo. 

Když jsem tento slepičí příbytek budovala, použila jsem vše, co jsem našla. Můj rakouský „kolega“ Hundertwasser by na mě byl pyšný. A tak moje slepičky mají místo bidýlka žebřík, vstupní otvor rámují zbylá prkna z plovoucí podlahy. Na dvířka jsem použila vysloužilé okenice. Na výrobu závěsu posloužily dvě staré deky, koupila jsem si je kdysi v DBK, byly z dovozu. 

Ale skutečnou lahůdkou je luxusní titanové nádobí z předváděcí akce. Čtvercová vysoká pánev s pokličkou. Měla to být učiněná bomba, rolls royce mezi pánvemi.

„POUŽITÝ MATERIÁL JE PRAKTICKY NEZNIČITELNÝ. 

PŘI SMAŽENÍ – PŘIROZENĚ I  BEZ TUKU – MŮŽETE POUŽÍVAT KLIDNĚ KOVOVÉ OBRACEČKY 

A VIDLIČKY, DOKONALE NEPŘILNAVÝ POVRCH SE ANI NEHNE.

ANO, VÁŽENÍ PŘÁTELÉ! CENA JE O NĚCO VYŠŠÍ, NEŽ JSTE ZVYKLÍ  Z OBYČEJNÝCH OBCHODŮ. 

ALE TAHLE PÁNEV VÁS PŘEŽIJE. 

UŽ NIKDY SI NEBUDETE MUSET KOUPIT JINOU.“

Stydím se napsat, kolik stála. Loupat se začala po několika měsících. Po roce titanová vrstva – výsledek několikaletého vývoje špičkových odborníků – zmizela zcela a s ní i tolik vychvalovaná nepřilnavost. 

Zkusila jsem ji reklamovat, ale od šmejdů jsem pochopitelně dostala zamítavý dopis s vysvětlením, že jsem nádobí nevhodně používala. Co jsem dělala špatně jsem se ovšem nikdy nedozvěděla. Hlavním problémem zřejmě bylo, že jsem v ní vařila. 

Dnes má své pevné místo před kurníkem, kde získala svůj nový smysl jako napáječka... Díky těžkému titanovému dnu sedí na zemi jako přibitá a slepice ji nepřekotí a nevylijí. Je na ni pěkný pohled, na vodní hladině uvnitř se zrcadlí nebe a zlatá ouška odrážejí sluneční paprsky. Slepice do ní noří své zobáčky, zaklánějí hlavu, prostě paráda. 

Ten prodejce měl vlastně pravdu. Vařit se v ní sice nedá, ale jinak je dokonalá. Ta mě přežije. Už nikdy si nebudu muset ke slepicím koupit jinou. Jen ale nemusela, sakra, stát zrovna 5000 korun. 

Sakra, a už je to venku. 

Evelína