PF 2016

29.12.2015 22:51

Konec dobrý – všechno dobré!

Už několik let prchám před šílenstvím jménem Vánoce do lázní za klidem a odpočinkem. A poslední svátky nebyly v tomto ohledu výjimkou. Čtenáři mých sloupků na Lady-in vědí, že patřím k osobám – velmi mírně řečeno – poněkud roztržitým. 

Se svou nectností již roky bojuju. Prubířským kamenem mé snahy jsou termínované cesty. Kamkoliv.

Nic neponechávám náhodě. Začínám tak dva až tři dny předem seznamem věcí, které nutně potřebuji sebou. Teprve pak se dávám do balení, při němž ho přehodnotím a zrubnu na polovinu. Kufr si postavím ke dveřím a na ramínko v ložnici si připravím kompletní oblečení. Pak si nařídím dva budíky a jdu spát s dobrým pocitem, že mě nemůže nic zaskočit.

Bože, proč se vždy tak mýlím?
Směr Františkovy Lázně jsem tentokrát odjížděla 23. 12 vlakem v 8. 45 h. Ráno probíhalo velice slibně. Nezaspala jsem, nepocintala si kávou svetřík, ba se mi ani nezačalo chtít v poslední minutě úporně na toaletu. Jen jsem si ve dveřích uvědomila takovou drobnost, že jsem si z nástěnky zapomněla vzít ubytovací voucher. Nic se neděje, mám časovou rezervu a …nebyl tam. 

Začala jsem freneticky prohledávat obývák. Minuty běžely a mně docházelo, že jsem se nevydala správnou cestou. Postačí  jen se telefonicky přesvědčit, že je rezervace platná, napadlo mě. Jak jednoduché, kdybych si ovšem vzpomněla, jak se ten zatracený pension jmenuje. Klid, mrknu se na net a jméno se mi hned vybaví. Seznam ubytovacích zařízení ve Františkových Lázních čítající cca 870 položek, byl další slepou uličkou.

A pak jsem najednou ucítila sice malý, ale velice osvěžující závan zdravého rozumu. Po něm následoval rychlý pohled na obrovskou hromadu papíru vedle počítače, šipka na její dno  a… byl tam. Voucher do penzionu Rossiny.  Takže rychle do auta a tradá na nádraží.  

V sousední vesnici si auto podezřele škytlo a zastavilo se. Došel mi benzin. Protože jezdím na plyn jen s malinkou benzinovou nádrží, vozím pro podobné případy s sebou malý kanystřík.  Na nedalekou benzinku jsem s ním doběhla za pár minut. Strčila jsem pistoli pevně do hrdla a poháněna spěchem ji zmáčkla nadoraz. Odměnou mi byl mohutný gejzír pohonné hmoty, jenž mě něžně pokropil od hlavy k patě. Běžíce zpět k autu mě napadlo, že si musím dát pozor, aby si na nádraží někdo v mé blízkosti nezapálil cigaretu.

Vlak jsem nakonec, sice v minutě poslední, stihla. To, že se mi při nástupu přetrhlo ucho od kabelky a její obsah se rozkutálel po nástupišti, už byla hotová prkotinka. Ucho spravil nevzhledný, ale pevný uzel. Dokonce i nezaměnitelný parfém Natural 95 cestou vyvanul. A krásné Františkovy Lázně mě uvítaly otevřenou náručí plnou parků a kolonád.

Co z toho plyne? Nebojte se tristních a těžkých začátků. I když se tomu nechce věřit, za většinou z nich nás téměř vždy čeká i něco dobrého.

A aby toho dobrého bylo v novém roce co nejvíc, to vám všem přeji ze srdce.

Evelína