VELIKONOCE podle starých lidových tradic 

 

 
 

 

Nastupující jaro, které znamenalo nový život, vítali naši předkové s upřímnou radostí a bujarým veselím. Ctěme tyto tradice a nezapomínejme na ně!

 

Hluboké tradice má zvyk zvěstující svátky jara – vynášení smrti ze vsi. Většinou poslední neděli před Velikonocemi vynášela děvčata slaměnou figuru stařeny ze slámy v roztrhaných hadrech, která měla obvykle kokem krku korále z prázdných vaječných skořápek (vejdumků). Ta se pak zapálila a hodila do vody, a aby se zima utopila  a odplavala pryč.

Zpět do vsi se přinášelo léto (létečko, líto), což byla špička smrkového stromu ozdobená bohatě stuhami, pentlemi a malovanými vajíčky,. Dívky při tom zpívaly: „Smrt plave po vodě, nový líto k nám jede, červenými vejci, býlími mazanci, jaký je to mazanec, bez koření, bez vajec..."

Koledy, pomlázka, polévačka 

Zcela specifickým českým a moravským zvykem je šlehání děvčat a žen pomlázkou na Velikonoční pondělí. 

„Mrskačka“ je starý pohanský zvyk, který se na našem území objevil ve 14. století. Ženám má zajistit plodnost a zdraví, dívkám zase energii a štěstí. 

Správná pomlázka musí být pouze z čerstvého a neloupaného vrbového proutí, aby probuzená síla ze stromu mohla přejít na děvčata a ženy. Je to koleda a za ni se musí vždycky poděkovat a koledníka řádně obdarovat. Obvykle se dávají malovaná vajíčka (zvláště ta červená patřívají k velmi vzácným, protože jsou malými posly lásky), kapesníčky nebo šátečky, někde drobné mince.

V některých moravských oblastech je zvykem „polévačka“, která má původ ve víře, že omývání jarní vodou chrání před emocemi. Někde chlapci polévají dívky, jinde naopak děvčata chlapce.

Mnohde chodily a chodí po koledě všechny děti společně od stavení ke stavení. Koledníci, hrkáči, klepáči se na pomlázku, šibačku nebo binovačku vždy moc těšili. Po předříkání koledy – třeba: „Paní kmotra nemeškejte, barvená vajíčka dejte, jestli jste jich nebarvila, také jsou nám bílá milá...“ jsou hospodářem štědře obdarovány kraslicemi, nejrůznějšími sladkostmi, vařenými vajíčky nebo tradičním velikonočním pečivem.

 

Prapůvodním zvykem koledování bylo přinést blaho a štěstí v rodinném životě a zdar v hospodářství.

Někde se dochoval prastarý zvyk našich předků – objímání stromů na zahradě nebo v lese, aby na člověka přešla životodárná síla probouzející se přírody.


Zvykoslovné pečivo

K Velikonocům neodmyslitelně patří voňavé pečivo.

To, kterým se vítá jaro, bylo v našich krajích vždycky kulaté, zlatavé lahodně lesklé koblihy, koláče, mazance a bochánky tak představují probouzející se jarní slunce a neměly by rozhodně chybět na žádném stole.

Tradiční jsou rovněž na Zelený čtvrtek připravované jidášky. Někde se dodnes udržuje pojídání tohoto převážně kulatého pečiva pod širým nebem.

Poslední neděli před Velikonocemi se mnohde na oslavu jara pekly ještěrky, háďata, šnečci, kuřátka, kačenky, houstata či slepičky, kterými potom děvčata obdarovávala koledníky.
Figurky typických slovanských jarních zvířat – ptáčků, kohoutků a raků – se zavěšovaly na pučící větvičky nebo se dávaly do misek se zeleným osením a malovanými kraslicemi.

Dnes znovunalezené figurální pečivo se dělá z kynutého (to již samo o sobě symbolizuje život, protože při kynutí nabývá na objemu) , rohlíkového nebo vizovického těsta.

Mrkváně, což jsou kolečka s mřížkovou výplní, se dávaly na pentli a věšely do oken. Věřilo se, že kdo se skrz ně během Velikonoc  podívá do sluníčka, bude celý rok dobře vidět.
V některých krajích na stole o svátcích nechybí  pečený vrkoč – věnec ozdobený rašícími jívovými větvičkami a s pestrobarevnými vejdumky uprostřed.

Jinde zase hospodyně vystavovaly za oknem na zeleném drnu zajíčka nebo beránka ze sladkého těsta, obloženého malovanými  i jednobarevnými vajíčky.

Odpoledne na Velikonoční pondělí se dospělí scházeli při sousedském posezení. A to se nikdy neobešlo bez voňavých pečených dobrot.

 

 red

Foto: pixabay, Valašské muzeum v přírodě (video zde)