Jak zatočit s krizí středního věku

Jak zatočit s krizí středního věku

Říká se jí krize středního věku, i když někoho postihne dříve, jiného později. Postihne však většinu z nás. Muže i ženy, ačkoliv o té mužské se hovoří více, jako by pro ženy žádným problémem nebyla. Ale je, zvláště když ji ještě prohloubí nečekané okolnosti.

Krize středního věku obvykle přichází poté, co člověk dospěje do určité etapy, která završuje podstatnou část jeho života. Dosáhne v ní, co si předsevzal – má rodinu, kariéru, dům, chalupu auto… a je jedno, jestli mu je již čtyřicet či padesát. 

Všechno klape bezchybně až do chvíle, kdy dosavadní spokojenost začne kalit stále sílící pocit ubíjejícího stereotypu. A co dál? Na obzoru se nerýsuje nic zajímavého a roky tak letí, sil ubývá, což krutě připomíná, že za chvíli tu je stáří… Tolik obávané stáří… A je tu krize středního věku jako hrom.

Muži ji řeší čím dál častěji tím, že odejdou za mladší partnerkou nejspíš v přesvědčení, že jim její mládí ubere na věku, dokonce si s ní založí novou rodinu, jiní si třeba koupí luxusní auto, silnou motorku, začnou se oblékat bezmála jako teenageři, v doprovodu mladé kočky se stanou pravidelnými návštěvníky diskoték a ani je nenapadne, že svým počínáním mohou někdy působit až komicky.

U žen se krize středního věku dostavuje nejčastěji ve chvíli, kdy opustí rodné hnízdo děti. Domov je najednou tak prázdný. Dosud většinou žily jen svou prací a péčí o rodinu a domácnost. Na nic jiného ani nebyl čas. Teď je nikdo nepotřebuje. Cítí se osaměle, náhle mají spoustu času, ale neví, či spíše neumí ho pro sebe využít. 

Krize středního věku

 

Žije-li žena v harmonickém manželství nebo se může věnovat vnoučatům, krizi středního věku si obvykle k tělu nepustí. Ženy v nefunkčním manželství či rozvedené však může sevřít hodně bolestně. Přitom jejich okolí vůbec netuší, čím procházejí.

Odchodem dětí svět nekončí

Paní Zdenu položila krize středního věku doslova na lopatky. Jen odmaturoval poslední z jejích tří synů, vydal se do světa jako jeho starší bratři. „Věděla jsem, že odjede, ale teprve když byl pryč, dolehlo to na mě. Exmanžel už měl novou partnerku, já neměla nikoho. Nikoho koho bych zajímala, pro koho by mělo smysl něco dělat, o něco se snažit. Přestala jsem o sebe i dbát. Z práce domů, k televizi, k rádiu. 

Nechyběla jsem nikomu a byla přesvědčená, že jsem v jednapadesáti letech odepsaná ženská a že si prostě musím začít zvykat, že to už jiné nebude. Takhle jsem skutečně uvažovala, a abych si to usnadnila, sypala jsem do sebe antidepresiva a dala si sem tam i skleničku,“ vzpomíná Zdena a nad svým tehdejší malomyslností sama kroutí hlavou. 

Z poradny psychologa:

Do krize středního věku se může dostat každý. Vždy je třeba si uvědomit, že jakákoliv krize jednou pomine. Berme ji tak, že přichází ne proto, aby nás definitivně srazila na kolena, ale proto, aby nás přiměla ohlédnout se za dosavadním životem, zrekapitulovat ho, vyhodnotit plusy, minusy a resty a podle toho jít dál. Na konci každé kapitoly se můžeme těšit na začátek nové, ve které si třeba budeme moci plnit třeba své dávné sny a přání, na která v té předchozí nezbýval čas ani peníze.

 

Z cesty do pekel jí pomohly uhnout bývalé spolužačky z gymnázia. Pozvánku na školní sraz s přehledem ignorovala, netoužila nikoho vidět a už vůbec nestála o to, aby někdo v tak zdecimovaném stavu viděl ji. Nepřišel Mohamed k hoře, přišla hora k němu… 

Večer u jejích dveří zazvonily dvě bývalé spolužačky. „Pochopily hned, v čem se topím, a hodily mi záchranné lano. Díky nim má pro mě život zase smysl, chodíme společně za kulturou, cestujeme, poznávám nové zajímavé lidi. A taky jsem začala oprašovat angličtinu. A když přijedou kluci, mají ze mě radost.“

 

 

-dd-

Foto: mm