Zavařuji, zavařuješ, zavařujeme…je to brnkačka!

26.07.2014 23:35

Poměrně dlouhý kus života pro mě zavařování znamenalo technologicky velice složitou činnost hraničící až s alchymií, kterou ovládala moje babička a posléze i moje matka.

Vybavila jsem si obrovský hrnec s teploměrem, mlýnek na ovoce, zavařovací hlavy, hromady cukru, želírovací substance a další podivné propriety. Dneska už je to jinak. Zavařování je brnkačka.

Stačí k tomu jakýkoliv obyčejný hrnec, tyčový mixér, pár sklenic se zavíráním twist –off, nejlépe uschovaných od kupovaných marmelád. Jo a ještě a pytlík želírovacího cukru, který je k mání v každých potravinách. Ovoce omyjete, vložíte do hrnce, rozemelete tyčovým mixerem, přidáte želírovací cukr, tři minuty za stálého míchání povaříte a  pat už jen plníte a šroubujete sklenice. Je to tak jednoduché, že by to zvládlo i malé děcko.

Domácí marmelády a džemy jsou vynikající, kvalitní a nad těmi kupovanými vítězí na celé čáře. A tak zavařování začíná opět být in.

Na zahrádce mi dozrál rybíz a angrešt, a tak  jsem se do toho nedávno pustila i já. Protože nemám ráda v marmeládě pecičky a  po zralé úvaze jsem odmítla pracné pasírování přes cedník, rozhodla jsem se použít moderní odšťavovač. Několik let odpočíval na dně jedné kuchyňské skřínky, a tak jsem ho nejdříve rozebrala na jednotlivé díly a prohnala myčkou. Jeho složení bylo otázkou chvilky. Násypku jsem naplnila ovocem a zmačkla startovací čudlík. Po chvíli z něj začala vytékat rudá rybízová šťáva. Potíž ovšem byla v tom, že jinudy, než měla. Nikoliv do vestavěné nádobky, ale prýštila doslova všem spárami. Zřejmě je problém v sítku, vydedukovala jsem. Přístroj jsem tedy opět rozebrala, vymyla a sítko znovu a velice  pečlivě přečistila kartáčkem pod tekoucí vodou. Pak jsem ho znovu složila  a opět naplnila. Ručička hodin se blížila k půlnoci a situace se opakovala. Rybízová šťáva se hrnula všemi směry a moje kuchyň začala nápadně připomínat vrcholnou scénu z filmu Texaský masakr motorovou pilou. Vzdala jsem to a v duchu rčení „ráno je moudřejší večera“ jsem šla spát.

Pohled na ranní kuchyň byl tristní. Napočítala jsem do deseti a začala trpělivě čistit kuchyňskou linku, seškrábala rybízové kuličky ze zdi, vytřela podlahu. Nakonec jsem opět rozebrala odšťavovač, odstranila z něj zbytky rybízu a jeho díly uložila do myčky.

Až když jsem  zmačkla tlačítko start, tak se to stalo.  Můj pohled zabloudil na odkládací prostor vedle dřezu. A tam stál: Jeden opuštěný, čisto skvoucí, zastrčený, zapomenutý díl  pekelného odštavovacího stroje.  Evidentně dost důležitý.

Šla jsem se uklidnit nákupem v supermarketu. U zavařovacích propriet mě oslovila mladá žena. „Promiňte, já budu letos dělat poprvé sama marmeládu, můžete mi poradit. Moje hruď zkušené zralé ženy – zavařovačky se nadmula pýchou. Slyšela jsem se jak deklamuji:  „Zavařování je dneska brnkačka. Stačí k tomu obyčejný hrnec, tyčový mixér,  pytlík želírovacího cukru a pár sklenic.“ A v duchu jsem k tomu dodala. „ Jo děvče zlatý, kdybys tak viděla ráno moji kuchyň.“

Evelína