Zaserfujte si na vlně vzpomínek….

22.02.2015 12:49

deník EvelínyKdyž jsem o víkendu dělala trochu pořádek ve sklepě, narazila jsem na ni. Nevelkou čtvercovou krabici. Původně byla potažená tmavomodrým saténem, nyní byla kropenatá od směsi prachu, plísně a pavučin. Opatrně jsem sfoukla ten balast a otevřela ji.

Kupodivu se nejen nerozpadla, ale ochotně vydala i své tajemství. Tlustý štos korespondence, kterou jsem si tu pečlivě uložila před mnoha a mnoha lety. Vynesla jsem ji na světlo boží a posléze do obýváčku. V krbu praskal oheň, kolem něj pochrupovala moje početná psí a kočičí smečka. Nalila jsem si dvojku svého oblíbeného červeného vína, pohodlně se usadila na gauči, nasadila si brýle a dala se do čtení.

Hned první dopisy z dob studií mě opravdu rozesmály. Byly jsme tehdy parta praštěných holek, říkaly jsme si přátelsky „krávy“ a doslova jsme se předháněly v originalitě svých písemných projevů na pohlednicích, které jsme si průběžně posílaly ze všech cest. Ty obsahovaly vedle vybraných vtipných textů i původní neméně humorné ilustrace. Vzpomínám si, jak se moje nebohá maminka vždy červenala, když je vyndavala ze schránky.

Další spadaly do nádherné kategorie: Dopisy milostné. I ty mě odnesly hluboko do vzpomínek. Našla jsem tam jeden od moc krásného Turka. Poslal mě v něm tehdy pár fotografií (jednu dodnes mám zarámovanou). Seznámili jsem se na dovolené, na které mě pořád fotil. Byli jsme mladí a bylo to krásně platonické. Nenašli jsme jazyk, kterým bychom se dorozuměli (rusky neuměl ha,ha) a tak mě držel za ruku, tou druhou ukazoval na své srdce a učil mě, jak se turecky řekne „Miluji tě!“ Skoro slzička mně při té vzpomínce ukápla….

Našla jsme také pohlednici od jednoho tehdy celkem slavného hokejisty z Mistrovství světa v hokeji v Moskvě. Psal se tehdy, tuším rok 1986, inu taky hezký výlet do minulosti….

A z hromádky na mě padaly další a další perly. Ohnivé dopisy vášnivého Itala, který mě v nich nazýval svou „dolce madonou“. Poznala jsem ho  asi v osmnácti v Praze na diskotéce. Problém byl ovšem v tom, že měl pleš a byl o hlavu menší než já.  Schovala jsme si i pár dopisů od Toneho z Jadranské ulice v tehdy ještě jugoslávské Prizreni, který mi říkal „serce moje“. Jednou jsem mu jako turistovi v Praze ukázala kudy z metra, a pak jsme se ho nemohla asi rok zbavit… Uf.

Samostatnou kapitolou byly listy, které mi neúnavně psal můj exmanžel, ještě za svobodna. Oslovoval mě v nich zdrobnělinou mého jména. Po těch všech martýriích s jeho pozdějšími nevěrami a následným hodně fuj rozvodem, jsem skoro zapomněla, že i takové roky byly. Objevila jsem i pár dopisů od své starší sestry, s níž se už dlouhé roky nevídáme. Psala mi je na chmelovou brigádu. I ty se mi povedlo úplně vytěsnit…Asi to nebylo úplně dobře.

Schovala jsme si také omluvný dopis od Rudolfa Křesťana z Mladého světa, kterému jsem v jednom z jeho slavných fejetonů našla chybu. Ó, jak jsem tehdy na sebe byla pyšná…

Většina těchto papírových relikvií po přečtení skončila v krbu.

Podtrženo, sečteno. Nad tou starou krabicí jsem strávila opravdu moc hezký, i když trošku nostalgický večer. Ale trocha nostalgie nikoho nezabije. Možná někde máte schovanou taky takovou. Vytáhněte ji na světlo boží a nechte vzpomínky plynout. Určitě nebudete litovat…

Při té příležitosti mě napadlo, co si vlastně budou schovávat ti naši dnešní mlaďoši, profily na facebooku, e – maily, esemesky, ememesky…No, jo už jsme asi stará a nechci prudit.

 

Vaše Evelína