Vivat Czech made!

01.03.2015 21:03

Z deníku EvelínyPři víkendovém úklidu jsme přišla na to, že momentálně vlastním více pánviček než lodiček. O něčem to vypovídá. Zdá se, že více času než na koncertech, večírcích v luxusních restauracích a na divadelních představeních trávím doma v kuchyni. Proč? Je to jednoduché, prostě moc ráda vařím.

Baví mě to, a tak si také neustále něco k tomuto svému hobby kupuji. Třeba takové hrnce, těch, jak jsem zjistila, vlastním celkem  pozoruhodnou sbírku. Co kus, to nějaká životní etapa.

V popředí – pořízená v době celkem nedávné – stojí menší italská sada s nyní velmi módním keramickým povrchem. Když jsem v ní začala vařit, byla jsem nadšená. Nic se nepřipalovalo, i vajíčko sklouzlo z pánve jako kapka rosy z listu. Přesně jako v těch reklamách. Po pár měsících to ale přestalo fungovat. Proč, to netuším.

V další řadě stálo robustní nádobí německé titanové, které jsme si pořídila asi před sedmi lety. To měla být učiněná bomba. Měla odolat všem nástrahám kovových vidliček, nožů i obraceček a ani se nehnout po celá staletí… Nehnulo se, ale jenom chvíli. Protože bylo současně i nestydatě drahé, pokusila jsem se ho dokonce reklamovat. Ovšem se zlou jsem se potázala. Prodejce mi napsal, že jsem ho zjevně používala v rozporu s návodem k použití. Dodnes jsem nepochopila v čem jsem pochybila. Snad jen v tom, že jsem v něm vařila, dusila a smažila. Zřejmě jsem si ho měla spíš rozvěsit na zeď a naaranžovat do něj nějaké suché  květiny. Možná by to bylo pěkné.

V dalším fochu jsem našla zastrčený jakýsi efektní plechový hrnec. Vzpomněla jsem si, že jsem ho před mnoha lety přivláčela z Polska, protože hezky vypadal a navíc byl cenově velice, ba převelice výhodný. Byl ovšem moc lehký a neměl zabroušené dno, takže na sklokeramické desce vesele poskakoval, což mě brzo přestalo bavit.

Už jsme myslela, že je skříňka prázdná, ale úplně vzadu v rohu se ještě krčilo pár téměř muzejních kousků, které ve mně vyvolaly přímo melancholickou vzpomínku. Pořizovala jsem si je před dvaceti lety těsně po svatbě, dobře si na to vzpomínám. Bylo to poctivé české nerezové nádobí se skleněnými pokličkami. Na svou dobu nebylo zrovna levné. Nevím, proč jsme ho kdysi tak šmahem zavrhla. Asi jsem chtěla  pořád něco víc, něco lepšího, to polské, a pak to německé a italské...

A tak jsem ho vytáhla na světlo boží – a světě div se –  začala v něm po těch letech znovu vařit. Nemá chybu.
Mimochodem nejvíc mě asi na tom těší to, že je to český výrobek. A že časy, kdy všechno zboží z dovozu bylo mnohem hezčí, lepší a kvalitnější než to naše, jsou už dávno pryč. A netýká se to jenom spotřebního zboží, ale třeba i potravin.

Jen bychom na to neměli zapomínat…

Vaše Evelína