Tak dobře mi už dlouho nebylo...

15.02.2015 22:11

Deník EvelínyTohle, co vám dnes budu barvitě líčit, se opravdu může stát jenom mně.

Jela jsem po delší době k zubaři do svého okresního města Berouna. A čekalo mě nemalé překvapení. 

Moje oblíbené parkoviště nad náměstím prošlo rekonstrukcí. Žádný lísteček za stěrač s odhadem parkovací doby jako dřív, ale nekompromisní závory při příjezdu i odjezdu a přesná úhrada podle konkrétního času stráveného na parkovišti. To jsou mi novinky. 

Zatímco cesta dovnitř proběhla celkem hladce, zpátky už to bylo složitější. Přistoupila jsem k automatu a pečlivě ho prostudovala. Zdálo se to být celkem jednoduché. Do škvíry s nápisem: „Zde vložte, jsem strčila parkovací lísteček, který záhy zmizel. Na displeji se objevilo, že mám uhradit 20 Kč, což jsem učinila. Dál se ovšem nedělo nic a já poněkud znejistěla. Navíc mi na krk dýchal další spěchající postarší řidič, tak jsem ho pustila. Evidentně také nepatřil k nejzkušenějším. Vhodil minci a nic, tento postup několikrát opakoval. „Co jste s tím udělala, ženská!“ rozčiloval se na můj účet. 

Za námi se tvořila mručící fronta. Někoho z ní zaujalo, že můj lístek uvíznul kdesi vevnitř a tak tam začal šťourat, až ho vytrhl ven. Jak se posléze ukázalo, ne celý. Důchodce na mě vrhnul zdrcující pohrdavý pohled. Znovu zasunul lístek, vybral hrst vrácených desetikorun a odkráčel jako vítěz.

Konečně jsem u automatu osiřela. V ruce jsem měla tu půlku parkovacího lístku, na které ovšem nebyl celkem důležitý čárový kód. Co dál? Napadlo mě, že bych mohla čekat u výjezdu a jako mistr Been se zavěsit na nejbližší odjíždějící auto. To jsem záhy zavrhla. Logickým řešením se zdálo být získat nový parkovací lístek u vjezdu. Přistoupila jsem odhodlaně ke vstupní závoře, zmáčkla tlačítko... a nic. Chytrý automat se nenechal obelhat. Bez auta mě tvrdě ignoroval. 

Pak mi došlo, že ale vlastně ani není divu. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak by asi na parkovišti brzo neplatil vůbec nikdo, stačilo by zajít pěšky podruhé pro lístek a v klidu odjet v rámci prvních deseti minut zdarma…

No, ale co dál? Ven mě to s autem bez lístku nepustí a dovnitř bez auta také ne. Zoufale jsem začala hledat spojení na provozovatele parkoviště. Čísla byla obsazená nebo nedostupná. Cítila jsme, jak mi po těle začíná vyrážet studený pot. Vskutku prekérní situace.

Řekla jsem si, že i kdyby na chleba nebylo, musím prostě vyšťourat zbytek toho lístku. Konečně se mi vyplatilo, že nosím v kabelce pilníček na nehty. Díky němu se mi to po několika minutách konečně podařilo a ten malý ztracený kousíček s čárovým kódem jsem držela v ruce. 

bušícím srdcem jsem ho přiložila k senzoru a... Závora se otevřela! Tak dobře mi už dlouho nebylo...

Přeji, aby se vám nic podobného nestalo.


Evelína