Soukromá lekce z kynologie

29.03.2015 22:42

Miluji své psy a oni milují mě. Chci pro ně jen to nejlepší. Původně se to mělo týkat i jejich výcviku, ale to se nějak zvrtlo…
Když  byl vůdce mé psí smečky, dnes již patnáctiletý senior Mates, ještě v psí pubertě, zaplatila jsme mu základní výcvik na jednom známém kynologickém centru na okraji Prahy. Byli jsme tu ale jen třikrát…Proč? Inu to bylo tak.

Byl to tehdy mimořádně horký den a my to neměli na cvičiště zrovna blízko. I přes otevřená okénka bylo na padnutí. Na místo jsme dorazili včas, tedy skoro… Před vjezdem na parkoviště se totiž vytvořila dlouhá kolona aut a ta se zastavila. Jak přestal pod kapotou proudit vzduch, začalo být vedro skutečně nesnesitelné. Cítila jsem, jak se mi zpocené triko začíná lepit na záda. Můj kříženec měl vyplazený jazyk a rychle dýchal. V ostatních autech na tom byli podobně.

Když už nečekaná zastávka přesáhla 20 minut, zamkla jsem auto a vyrazila se podívat, co se děje. Ukázalo se, že cestu zatarasil jakýsi stavební stroj, který z venku navigoval nějaký muž. Zeptala jsem se, jak dlouho to bude ještě trvat. Něco nesrozumitelného na mě zavrčel. Sdělila jsem mu, že v autech je bezmála 50 stupňů a psi začínají být dehydratovaní. „Tak to holt budou muset ještě chvíli vydržet,“ štěknul na mě nerudně. Cítila jsem, jak se ve mně začíná zvedat adrenalin. „Okamžitě chci mluvit s majitelem,“ pravila jsem pevným hlasem. Po jeho odpovědi: „To jsem  já,“ se mi setmělo před očima. Řekla jsme mu tedy od plic, co si myslím o jeho vztahu ke zvířatům, hrdě jsme si nechala vrátit peníze a odjela středem.

Do výcviku jsem se tedy musela pustit sama. Zvládli jsme postupně jen základní povely sedni, lehni, ke mně, zůstaň a dej pac.
Pak jsem  postupně přidávala další už méně standardn, například ranní „Vstáváme!“,  což znamená, že psi vybíhají na zahradu a já do koupelny. Další zajímavý povel souvisí s aportováním. S obyčejným: „Přines!„ jsem totiž nevystačila. Můj psík totiž reagoval tak, že aport  pustil asi tak dva metry ode mě o očekával, že si pro něj dojdu, což se mi přirozeně nelíbilo. A tak vznikl nový netradiční povel: „Přines pořádně !“ a ten již funguje dokonale.

Nic to ovšem není proti jednomu známému, který  svého německého ovčáka brával do lodě na vodu. Ten pro změnu vyvinul tak ojedinělé povely, jako například: "Sedni rovně, sedni vpravo, sedni si více doleva". Vskutku originální povel naučila svého labradora i moje přítelkyně. Když si sedne při večeři u stolu a začne vrhat po strávnících psí oči, zavelí jednoduše: "Nečum!"

A pes se prý poslušně zvedne s zamíří do svého pelíšku.
Myslím, že se mnou bude nejeden majitel psího kamaráda souhlasit, že možná nemáme doma zrovna špičkově vycvičené jedince, ale mnozí zase umí věci, o kterých se jejich študovaným kolegům ani nesní…
Evelína