Počítačová záhada

01.11.2015 12:40

Jednoho večera usednu k počítači, a co nevidím. Okénko mého vyhledávače se mi přes noc nějak srazilo. Co srazilo, úplně se smrsklo na čtvereček menší než poštovní známka. Zkouším další oblíbené stránky, všechny se proměnily v titěrné, nečitelné a tudíž zcela nepoužitelné miniaturky. Došlo mi, že pokud se okamžitě neproměním v odborníka na počítačovou bonsaj, je s mým připojením na internet konec.

Jak se to ale, kruci, mohlo stát. Ještě ráno s tím nic nebylo. Snažím se zachovat klid, bude to určitě jen nějaká drobnost. Zkouším všechny fígle, co znám, masírují pravé myšítko a levé myšítko… Nic.

Zkouším restart. Nic. Natvrdo vypnout a zapnout. Zase nic. Zkouším ikonu nastavení, nabízí mi nepřebernou škálu možností, jen tu –  jak nadělat z těch blech zase normální stránky – nikoliv. Zoufalým surfováním se dostávám až na samotnou technickou podporu Microsoftu. Jsem odhodlaná se s nimi o svůj problém podělit. Jdu do toho… Jenže po rozkliknutí na mě vybafne dlouhatánský formulář. Uf, oni v tom Microsoftu vědí jak na nás, ještě bychom je otravovali s kdejakou blbinou. 

Napadá mě poslední možnost, volám přítele na telefonu. Barvitě mu líčím svůj problém. Kupodivu se mi hned nevysměje, ale jeho hlas zní překvapivě vážně. „Co to může být, s tím jsem se ještě nesetkal,“ říká: „Takhle po telefonu je to blbý, ale nech mě chvilku přemýšlet a ozvi se za deset minut.“

Nechávám mu ještě pár minut navíc a volám za čtvrt hodinky. Jeho rada je překvapivě jednoduchá, „Zkus zmáčknout Ctrl Plus“.
Mačkám a stránky mi před očima rostou a rostou. „No, a když je budeš chtít zmenšit, tak zase zmačkneš Ctrl Minus!“ dodává vesele.

S mohutnými projevy díků zavěšuji a jen tak mimoděk se zahledím na klávesy Ctrl a Minus.  Jsou uhlopříčně přesně na opačných stranách klávesnice. Něco mi to připomíná. Ale nemohu stále přijít na to, co. 

Můj pohled zabloudí k pootevřenému oknu. Začíná mi svítat. Pak stočím oči lehce doleva a je jasno. Viník sladce chrupká na sedačce. Je úžasný, rok starý, mourovatý a jmenuje se Lojzík.

Ty kocoure, kocouratá,“  poškrabkám ho něžně mezi oušky, on zívne a slastně se protáhne. „Stačil jeden jediný tvůj krok a já málem psala na technickou podporu Microsoftu. To teda mohla být ostuda.“
Ale stejně tě i tak miluju!

Nebo právě proto?
Evelína