Slepice, Hundertwasser a zlatá ouška…

18.05.2014 16:29

Ty z vás, které do mého života nahlížely již dříve prostřednictvím blogu na iDnes, vědí, že krom jiného zvířectva chovám též slepice.

Denik Eveliny SlepiceDnes jsem si při poklízení kurníku trochu zafilozofovala o životě a o pomíjivosti věcí. Stačilo se jenom rozhlédnout kolem sebe. Už třeba samotný kurník. Ten měl původně být prasečím chlívkem. Tehdy jsem ovšem dala svému muži ultimátum. „Buď s tebou budu v tomto domě žít já, a nebo prase.“ Po chvilce přemýšlení si vybral mě. Bylo to mé první a současně poslední vítězství v nepříliš zdařilém manželství, které se stejně krátce na to rozpadlo.

Když jsem vloni tento slepičí příbytek budovala, použila jsem vše, co jsem našla. Můj rakouský kolega Hundertwasser by na mě byl pyšný. A tak moje slepičky mají místo bidýlka žebřík, vstupní otvor rámují zbylá prkna z plovoucí podlahy. Na dvířka jsem použila vysloužilé okenice. Na výrobu závěsu posloužily dvě staré deky, koupila jsem si je kdysi v DBK, byly z dovozu.

Ale skutečnou lahůdkou je luxusní titanové nádobí z předváděcí akce. Čtvercová vysoká pánev s pokličkou. Měla to být učiněná bomba, Rolls Royce mezi pánvemi. „Použitý materiál je prakticky nezničitelný. Při smažení – přirozeně i  bez tuku -  můžete používat klidně kovové obracečky a vidličky, dokonale nepřilnavý povrch se ani nehne", deklamoval prodejce. "Ano, vážení přátelé! Cena je o něco vyšší, než jste zvyklí z obyčejných obchodů. Ale tahle pánev vás přežije. Už nikdy si nebudete muset koupit jinou.“

Stydím se napsat, kolik stála. Loupat se začala po několika měsících. Po roce titanová vrstva – výsledek  několikaletého vývoje špičkových odborníků – zmizela zcela a s ní i tolik vychvalovaná nepřilnavost. Zkusila jsem ji reklamovat, ale od šmejdů jsem pochopitelně dostala zamítavý dopis s vysvětlením, že jsem nádobí nevhodně používala.  Co jsem dělala špatně jsem se ovšem nikdy nedozvěděla.  Hlavním problémem zřejmě bylo, že jsem v ní vařila.

Dnes má své pevné místo před kurníkem, kde získala svůj nový smysl jako napáječka… Díky těžkému titanovému dnu sedí na zemi jako přibitá a slepice ji nepřekotí a nevylijí. Je na ni pěkný pohled, na vodní hladině uvnitř se zrcadlí nebe a zlatá ouška odrážejí sluneční paprsky. Slepice do ní noří své zobáčky, zaklánějí hlavu, prostě paráda. Ten prodejce měl vlastně pravdu. Vařit se v ní sice nedá, ale jinak je dokonalá. Ta mě přežije. Už nikdy si nebudu muset ke slepicím koupit jinou. Jen ale nemusela sakra stát zrovna 5000! Sakra, už je to venku.

Evelína