Sejdeme se „pod ocasem“.

26.03.2014 22:55

Z deníku EvelínyVětšinu svého života jsem žila v Praze a nedala jsem na ni dopustit. Pak mě ale život zavál na venkov. Zrovna včera  jsem ale po delší době zase musela vyrazit do hlavního města. Blíží se totiž termín odevzdání daňového přiznání, a tak jsem si dohodla schůzku se svou účetní.

Aby to bylo takříkajíc pro obě „na metru“ napadlo mě, že se sejdeme na Václaváku. A to zcela tradičně -  na snad nejčastějším a legendárním  místě schůzek Pražanů - „pod ocasem“ (pro mimopražské: pod koněm sv. Václava). Přijela jsem dřív, sedla si na lavičku a pozorovala okolí.

A to vám tedy řeknu, to jsem viděla věci. Opodál stál mladík a měl na křiklavě barevném vodítku králíka. Tak to je tedy dobrý úlet. Na rozdíl ode mě, se ovšem nad tím nikdo nijak nepozastavil. Pak přišla slečna v kraťasech s převislými černými kšandami na holých nohou a to v té chvíli bylo maximálně 12 stupňů Celsia. Taky dobrý. Jenže jediný, komu to připadalo zvláštní, jsem asi také byla zase jenom já.

Kde se vzala, tu se vzala, přede mnou se zastavila  skupinka  šikmookých cizinců. Fotili si náruživě budovu Národního muzea. Hurá! Konečně se dostanu do Japonska. Když ne osobně, tak alespoň jako křoví na momentkách z dovolené.

Mezitím se tu průběžně scházely různé zamilované dvojice, jako za starých časů.

Začala jsem vzpomínat, kdy jsem si tady vlastně já naposledy dala s někým rande.  Když tu se konečně se objevila moje milá účetní - Evička. Předaly jsme si papíry a začaly si jen tak  povídat. „Jé tady jsem nebyla už  tak strašně dlouho,“ zasnila se. „Víš, že si nemohu vzpomenout, kdy jsem se tady naposledy  s někým sešla?“

Nevzpomněly jsme si nakonec ani jedna. Ale já jsem odjížděla domů s příjemným pocitem. Pánbůh zaplať,  některé hodnoty se mění, ale jiné naštěstí zůstávají neměnné.  „Pod ocasem“ u svatého Václava je stále  místem, které přeje  setkáním, lásce a to je dobře.

Evelína