Role odborů v mé sexuální výchově

31.01.2016 13:52

Deník EvelínyKdo mě podezřívá z toho, že si snažím skandálním titulkem lacině získat přízeň čtenářů, ten mi křivdí. Opravdu si nevymýšlím. Prostě bylo to tak.

Nepočítám-li tzv. povinné školy v přírodě, možností jak se dostat na hory v dobách mého dospívání moc nebylo. Individuální turistice starý režim nepřál a tak nejčastější formou lyžařského zájezdu bývala podniková rekreace ROH. Poprvé jsem na ni doprovázela svoji mamku do Krkonoš. Krátce poté, co se od nás odstěhoval táta. Bylo mi 13 let. Máma tehdy nebyla zrovna veselá kopa a já právě prožívala takové to telecí období, kdy už jsem nebyla dítě, ale do dospělosti jsem měla ještě také daleko.

Po společné večeři býval v jídelně i společný program. Na to, aby mě mamka poslala spát v osm hodin večer, jsem byla už velká a samotnou na pokoji mě nechat také nechtěla. A tak mě na odborářské večírky brala s sebou. Tedy jen do devíti hodin a pak jsme šly obě spát. Hrály se různé společenské hry, občas se směšně po parketu poskakovalo s balónky čelo na čelo… Tedy pro děvče mého věku dost nuda.

Pak přišel poslední večer a soudruzi odboráři se zřejmě rozhodli, že bude obzvlášť bujarý. Jeho zlatým hřebem se stala následující šaráda. Začalo to nevinně. Každý z přítomných musel vstát a říct nahlas název filmu, který ho v poslední době zaujal s tím, že si ho má dobře zapamatovat. Padaly jeden titul za druhým, nejrůznější žánry, od detektivních, přes veselohry až po dramata.

Mělo to však pokračování. Dodnes vidím veselého kulturního referenta ROH, v té době již posilněného několika grogy, jak nadšené říká. „Táák milé soudružky a milí soudruzi. Prosím, vybavte si znovu film, který jste před chvílí jmenovali jako svůj oblíbený. A teď budete jeden po druhém vstávat a…Teď prosím o pozornost. Dámy zřetelně a nahlas řeknou: Já mám v kalhotkách a pánové: Já mám v trenýrkách a doplníte, prosím pěkně, název toho vašeho filmu, ano? Je to jasné? Tak! Jdeme na to“, plácnul se do kolen.

A soudruzi a soudružky postupně vstávali a měli tam vskutku leccos. Namátkou si vzpomínám na Krále Šumavy, Annu proletářku, Tři mušketýry… a odboráři i odborářky se smáli, pivo i víno teklo proudem a mně bylo čím dál hůř, protože se blížila chvíle, kdy se bude muset s tím, co má v kalhotkách svěřit i moje maminka. Sklidila neuvěřitelné ovace. Smích přecházel místy dokonce až do kolektivního řevu připomínajícímu koňské hýkání.

Měla tam totiž Katakomby. Sic menšího, ale srovnatelného úspěchu dosáhl již jen malý obrýlený pán, který hrdě prohlásil, že má v trenýrkách Bílého šejka.

Mamka nám svým vítězným výrokem vyhrála pytlík španělských pomerančů. A já z toho podpultového imperialistického ovoce neměla vůbec radost.  Nikdy předtím v životě mi nebylo tak neskutečně trapně jako ten večer. Obscénní představy o obsahu pánských trenýrek mě pronásledovaly ještě řadu let.

Nakonec to naštěstí přešlo. Možná, až když jsem se do prvních trenýrek skutečně podívala :-)

Dneska to vyprávím pro zasmání. Ale jak vidíte, s titulkem jsem nepřeháněla.

Zdraví 

Vaše  Evelína