Puštění a pouštějící

13.02.2014 12:30

Včera se mi stalo něco moc důležitého a chci se o to podělit

Nevím jak vy, ale já v MHD odjaktěživa pouštím sednout ty starší. Zejména  protivné důchodkyně, které si nade mě stoupnou a významně mi opřou o kolena naditou nákupní kabelu. Co až si ale s nimi jednou vyměním roli, napadá mě občas filozofická otázka.

Když pominu invalidy a  těhotné ženy, v tramajích existují prostě jen lidé pouštějící a ti pouštění.  Až se to stane, a je úplně jedno, jestli mi v tu chvíli bude čtyřicet, padesát, nebo  šedesát, budu prostě stará. Tak to chodí, jak svět světem stojí.  Brr, to bude síla. Asi radši vystoupím, koupím si láhev a půjdu domů zapít žal.

Včera jsem pospíchala z práce, vzala jsem to přes Tesco. Do tramvaje jsem se vmáčkla s kabelkou „na pošťáka“ a se dvěmi naditými igelitkami. Jednou jsem se nechtěně otřela o kolena pode mnou sedící dívce se zavřenýma očima a sluchátky v uších. Překvapeně vzhlédla, malinko se začervenala a vyskočila. Na rozhodnutí mi stačily necelé dvě vteřiny. Pohodlně jsem se usadila, igelitky odložila pod sedadlo a spokojeně se zahleděla  z okna.  Žádny žal, žádné záchvěvy vzteku ani touhy zapít tou chvílí  s konečnou platností ztracené mládí. Jen pohoda a klid.

A co z toho plyne za poučení? Až se jednou zase budete v myšlenkách zabývat čímkoliv z budoucnosti, nechte toho, je to ztráta času. Až to přijde , tak to přijde a stejně to bude  nakonec všechno jinak. A třeba i mnohem příjemnější, než si dnes dovedete představit. A  mimochodem už nikdy nebudu říkat protivné důchodkyně, za chvíli by to totiž mohlo začít zavánět masochismem.

Evelína