První láska je jen jedna!

08.02.2015 15:45

Kdybych měla odpovědět na otázku: Co mě v mém životě asi nejvíc fascinovalo, tak by to byl určitě raketový nástup techniky na počátku devadesátých let minulého století (tak a teď mám odporný pocit, že bych se měla okamžitě dát dobrovolně mumifikovat…) Ale k věci:

Mou prací bylo od mládí především psaní na psacích strojích. Byla jsem odchována mechanickým Consulem, který ve vrcholné fázi socialismu nahradil elektircký sovětský Jatraň vydávající při řádkování zvuk snadno zaměnitelný se samopalem typu Kalašnikov. Možná sjížděly ze stejné výrobní linky, kdo ví?

Naše tehdejší redakční kopírka velice páchla, velikostí připomínala kombajn a pro její použití jsme museli předkládat speciální povolení podepsané šéfredaktorem. Ani se tomu nechce věřit, což? Uff, taková byla doba…
A tak, když k nám po revoluci začala proudit moderní elektronika ze západu, připadala jsem si jako dítě z pustého ostrova, které se jednoho dne probudí uprostřed Matějské pouti. Dodnes cítím to absolutně extrémní blaho, jež ve mně v roce 1991 vyvolal japonský elektrický psací stroj, který jsem si koupila za první peníze vydělané podnikáním.

Byl nejen krásný, tichoučký a lehký, vyrobený z krémového plastu s nizoučkou, hladkou ergonomickou klávesnicí, ale měl i spoustu pro mě tehdy naprosto neuvěřitelných funkcí. Například uměl vygumovat a opravit překlepy, dokázal si zapamatovat a znovu aztomaticky vyťukat několik desítek úhozů. To znamenalo, že se s ním text dal nejen napsat, ale dokonce i editovat, tj. upravovat. Například  přehazovat věty, či dokonce celé odstavce.

Mimochodem víte, jak se s tohle dělalo v době předpočítačové? Moje zkušenost z tehdejší Večerní Prahy: redaktor napsal článek a úpravy dělal tak, že ho rozstříhal a v jiném pořadí odstavce nalepil na další papír. Ani se tomu nechce věřit, ale opravdu to tak bylo… K tomu samozřejmě rukopis obsahoval různé poznámky, vsuvky, škrty atd… Když se míra jeho čitelnosti nebezpečně  přiblížila nule, tak se dával přepsat redakční písařce paní Kosařové, která měla mimořádný dar. Přečetla totiž, po všech a všechno.

A tak není divu, že jsem z toho nového stroje byla tenkrát tak totálně a bezezbytku vyřízená. Vzpomínám si jak jsem se krátce po jeho zakoupení v noci probudila. Vstala jsem, sedla si k němu napsala si jen tak pro radost pár řádek, pak jsem je zpřeházela, nakonec vymazala a šla si spokojeně lehnout. S mým japonským fešákem mi bylo dobře a trávili jsme  spolu v následujících měsících spoustu času.

Byla to prostě moje velká láska, ale trvala krátce. Jen jeden jediný rok. Pak totiž doslova vtrhly do našeho života počítače a všechno bylo,  je a už navždy bude jinak.

Proč jsem si na to vzpomněla? Náhodou jsem se o víkendu chvilku koukala na televizní pořad o novinkách v aplikacích, které je možné si stáhnout do mobilu.  Uměly sice neuvěřitelné věci, například pomoci školákovi s přípravou taháků, nebo provést studenta medicíny podrobně anatomií člověka, ale mě nechaly celkem v klidu. „To jsou mi věci, zavrtěla jsem si jen tak pro sebe hlavou,“ a šla si po své práci.

Když tohle se mnou ani nehne, jak jsem mohla být kdysi tak okouzlená něčím tak obyčejným jako je psací stroj? Holt byla to moje první velká technická láska a i ta může být jen jedna. A moc hezky se na ni vzpomíná…
Máte také nějakou takovou vzpomínku? Podělte se o ní se mnou!

Vaše Evelína