Přenesla jsem se stovky kilometrů

03.08.2014 20:04

Moje dcera Simona se provdala do zahraničí. Narodil se jí chlapec a první roky vše bylo tak,  jak má. Pořídili si hezký byt a žili více méně spokojeným manželským životem. Pak ale vztah s jejím mužem, mimochodem velmi úspěšným podnikatelem, začal mít trhliny. Začalo to tím, že chodil stále později domů, posléze údajně kvůli práci začal mizet i o víkendech.

Když zjistila, že má milenku, už bylo na všechny záchranné manévry pozdě. Manželská krize vyvrcholila rozchodem. Otec jejího dítěte se svou novou partnerkou odstěhoval a vzal si sebou polovinu zařízení. Sbalil si sebou dokonce i synovy hračky, které mu koupil. Dokonce i jeho koloběžku a prasátko s naspořenými drobáky. Moje dcera zůstala na všechno sama, v poloprázdném bytě v  cizí zemi, takřka bez přátel. Poslední radostí se jí stal její šestiletý syn a jedinou jistotu a oporou jsem se jí stala já, její matka žijící v Praze ve městě vzdáleném několik stovek kilometrů.

Prosila mě, ať na ni myslím

Volali jsme si denně, mnohdy i několikrát. Snažila jsem se jí pomoci a povzbudit jí, ale bylo to čím dál těžší. Tlak jejího, ještě stále manžela, sílil. Došlo k nejhoršímu, nechal se slyšet, že bude usilovat o svěření syna do své výhradní péče. Nezbývalo jí, než najmout si právníka. Dohodl se termín, kdy se mělo, zatím mimosoudně,  začít v této věci jednat.

Dcera mi volala v předvečer jednání a pak ještě ráno před ním. Byla zoufalá, na pokraji svých sil, plná pochybností, nejistoty a strachu. Prosila mě, ať na ni myslím, ať ji pošlu energii, aby to zvládla.

Byla jsem z toho velice rozrušená. To ráno v práci jsem nebyla schopná se na nic soustředit, celé moje já jakoby odmítalo myslet na cokoliv jiného, než na to jednání , které dceři začíná v deset hodin dopoledne. V ten moment jsem seděla u svého pracovního stolu a usilovně jsem myslela na své dítě, které tam někde v dálce právě bojuje o mého vnuka.  Vzala jsem si hlavu do dlaní a pevně ji stiskla na spáncích.

A pak se stalo něco velice zvláštního, co jsem dosud nikdy nezažila. Čas jako by se najednou zastavil, kolem mě se začaly objevovat podivné záblesky, taková drobná blikající světýlka, nebo, chcete- li, hvězdičky. Ty se v jedem moment spojily do  světelného  proudu, který vystřelil, vzhůru. Pak jsem najednou měla zvláštní pocit, jako bych opustila svoje tělo a dívala se na svět shora. 

Mnou vyslaný světelný paprsek dopadl do jakési místnosti. Byla to moderně zařízená kancelář. V ní seděla moje Simona, její právní zástupce a její manžel se svou právničkou a ještě nějaká asistentka. Viděla jsem je naprosto jasně se všemi detaily. Neslyšela jsem sice o čem hovoří, ale cítila jsem, že se jednání vyvíjí ve prospěch mé dcery. Pak se spojení přerušilo. Ale já byla najednou naprosto klidná. Neuměla jsem vysvětlit, jak a proč, ale věděla jsem , že to dopadlo dobře.

Tuhle bitvu jsme vyhrály…

Asi za hodinku volala dcera a její hlas zněl po dlouhé době vesele. Dohodli se, že syn zůstane u ní a otce bude navštěvovat v dohodnutých termínech. Mlčela jsem. Tak mami, to je přece super, co na to říkáš. Nic, jen že už to vím, odpověděla jsem trochu stísněně.

Jak to myslíš, že to víš. Vyprávěla jsem jí, co zvláštního jsem prožila, Zpočátku mě nebrala moc vážně. Když jsem ji ale podrobně popsala, jak vypadala ta kancelář, kdo a kde seděl jak vypadal a co měl na sobě, tak zmlkla a zvážněla. Všechno to totiž sedělo do posledního detailu,

Nevím, co se to tehdy přesně stalo, nikdy jsem nic podobného nezažila, ani jsem o tom neslyšela. Ale věřím, že moje energie dceři to dopoledne pomohla. A jsem ráda. Vím, že ji čeká ještě dlouhý boj, ale tuhle bitvu jsme vyhrály.

Na motivy příběhu Daniely F z Prahy