Potřebujete manuál na velblouda?

12.07.2014 11:37

Z deníku EvelínyDovolené jsou v plném proudu a s nimi bezpočet exotických zážitků. K nim bezesporu patří i jízda na velbloudech. Pro někoho je to možná brnkačka, ale jsou i tací, kteří na toto zvíře usednou poprvé jako já v Egyptě.

Moc jsem se na ten výlet těšila. Velblouda na uzdě bude usměrňovat zkušený beduín a já pojedu pomalu pouští a  budu cvakat fotoaparátem. To bude paráda. S touto představou jsem spolu se skupinkou z našeho hotelu dorazila na velbloudí shromaždiště na pobřeží.

Zkušený beduín tu sice byl, ale jenom jeden. To mě mělo varovat. Každého si přísně změřil okem a přidělil mu velblouda. Ve výběru evidentně hrála roli hmotnost, protože já jsem vyfasovala na zemi sedícího mohutného, sošného jedince. Byla to ona a  byla nádherná. Měla krásně hluboké snivé oči obkroužené tmavými řasami a na hlavě šošolku svázanou růžovou mašličkou.

Opatrně jsem na ní nasedla. Nejdříve se postavila na přední nohy, což mě vyhouplo asi tak metr nad zem, přičemž mi do písku sklouzly pantofle. To ovšem nebylo nic proti tomu, co mělo následovat. Když zvedla ze země nohy zadní, tak mě během několika vteřin katapultovala asi tak do výše dvoumetrové. Pevně jsem se chytla držátka na sedle a právě ve chvíli vyrazila tryskem do pouště. V tu chvíli jsme se spolu staly legitimními vůdci celé skupiny.

Zezadu prý na mě byl skvostný pohled. Velbloudice ladně cválala dunami, já na ní seděla vzpřímeně a neohroženě a kolem hlavy mi vlál šátek. Všichni prý obdivovali, jak  jsme neuvěřitelně sladěné. Asi proto, že mě neviděli zepředu. Bledá tvář, na čele kapičky potu, namodralé klouby pevně sevřené kolem sedla. A v hlavě jediná myšlenka. Co dělat, abych to přežila. Růžová mašlička se třepotala ve větru a beduínský velbloudovod s opratěmi v nedohlednu. Nikdo mi neřekl, jak se tohle zvíře ovládá, a tak jsem to musela nechat na něm. Běželo proti slunci, nasávalo do nozder svobodu… Zvlášť kritický byl moment, kdy jsme se v úzké skalní soutěsce museli v protisměru potkat se skupinou džípů. Kdo s koho. Procentuelní šance na přežití tak 50 na 50. Zavřela jsem oči.

Za pár minut jsme se zastavily. Moje růžová mašlička si poslušně sedla, abych mohla vystoupit. Pohltil mě pocit nezměrného štěstí. Zbývala už jen maličkost. Najít ztracené pantofle a hurá na zlatý hřeb programu: beduínskou večeři pod širým nebem.

Nebylo to ale jednoduché. Pojem velbloudí shromaždiště totiž jednoduše neexistuje. Start naší cesty se mohl odehrát prakticky kdekoliv na pobřeží v dosahu asi tak deseti kilometrů. Vyfasovala jsem tedy džíp s domorodcem a začali jsme hledat. Na každé zastávce mi můj snaživý čmoudík nosil všelijaké mořem vyplavené škrpály a nic. Po dvou hodinách jsme to vzdali a vrátili se. Beduínská večeře pod širým nebem právě končila.

Byl to moc hezký výlet.

To já jen, abyste věděli, co všechno vás může potkat. Protože dovolené jsou v plném proudu a s nimi bezpočet exotických zážitků…

Evelína