Záhadná postava v zrcadle

28.12.2014 21:01

 

Záhadná postava v zrcadle

Po mateřské dovolené jsem nastoupila jako provozní do nově otevřené restaurace. Práce jako při každém začátku bylo spousta a bavila mě. Jedna věc mě ale trápila. Přestože už bylo otevřeno několik týdnů, stoly skoro stále zely prázdnotou. Proč, co děláme špatně? Prostředí bylo pěkné, kuchař šikovný, ceny rozumné. „Tak to dál nejde. Musíme to pořádně rozjet,“ bouchnul majitel do stolu po jedné směně, kdy jsme zase za celý večer prodali jen pár jídel.

Už mu také začínala docházet trpělivost. „Chce to reklamu. Nechte udělat pár hezkých fotek interiéru, objednejte tisk letáků, rozhodíme je po okolí,  však víte“.

Našla jsem si šikovnou agenturu a pustili jsme se do práce. Snímky se moc povedly. Když jsem si je prohlížela narazila jsem ale na takovou zvláštní věc na záběru u barového pultu. V zrcadle za ním se zřetelně rýsovala taková divná skvrna. Myslela jsem, že jde o nějakou vadu a zavolala jsem fotografovi, který obrázek dělal.

Muž se zlostným pohledem 

Napadlo ho vzít si s sebou lupu. Když jsme ji na fotografii přiložili, skvrna najednou dostala zřetelné rysy. Byla to mužská postava v pomačkaném saku a zlostným pohledem. Naskočila mi husí kůže. Věděla jsem totiž naprosto jistě, že ve chvíli, kdy se snímek pořizoval, tak bylo zavřeno a v restauraci nikdo kromě nás dvou nebyl. Kde se tam vzal, čí je to je odraz? Co to je za podivnou věc?

Mezitím dorazili do práce i další kolegové a kolegyně a všichni jsme si fascinovaně prohlíželi tu  tajemnou postavu.

„Já vím, kdo to je,“ prolomila mlčení Jolana, nejstarší z našich servírek, která bydlela nedaleko a na částečný úvazek u nás i uklízela. „To je přece starý Urban, vy jste to nevěděli? Byl to takový smutný příběh.“  Dala se do vyprávění: „Před  naší restaurací tu bývala samoobsluha. Její majitel, jakýsi pan Urban do jejího vybudování dal všechny úspory.

Smutný příběh

První  roky mu obchody šly docela dobře. Pak to ale s jeho podnikáním začalo jít z kopce. Na předměstí začaly jako houby po dešti vyrůstat velké supermarkety a zákazníků ubývalo, tržby klesaly. Co ale bylo mnohem horší. Majitele domu nic z toho to nezajímalo a  trval na vysokém nájmu. Pan vedoucí to nějakou dobu ještě flikoval jak se dalo, tu nezaplatil dodavatelům, občas si sám nevyplatil výplatu, jenže peníze docházely.

Všichni mu prý radili, aby to zavřel, že to nemá cenu,  ale on to nechtěl vzdát. Byl svým podnikáním úplně posedlý. V ulici se dokonce šuškalo, že skončil u lichvářů a že ho kvůli tomu opustila i  žena.

Jednoho rána zůstaly dveře samoobsluhy zavřené a po panu vedoucím jako by se slehla zem. Našla ho až přivolaná policie. Oběsil se vzadu za krámem ve své malé kanceláři. Měl na sobě právě tohle pomačkané sako, teda to si jenom myslím, protože v jiném oblečení  vlastně nechodil.“

Návrat ze záhrobí

Když  na chvíli přerušila své vyprávění, aby si znovu s lupou prohlídla jeho postavu, zavládlo hrobové ticho. „No a tak se říká, že se sem vrací. Taky proto ta tady bylo dlouho prázdné, teda dokud si to nepronajal nás pan šéf a neudělal tu z toho tuhle krásnou restauraci,“ pokračovala už docela zvesela Jolana. „

Něco na tom, že tady straší, ale asi bude. Když jsem tu sama a uklízím, tak se tu občas dějí zvláštní věci. Tu začnou sami od sebe bouchat dveře od skladu, spadne z regálu sklenička. Ale já si z toho nic nedělám, mám pro strach uděláno Hlavně, že mám práci.“

Mně ale po tomhle jejím vyprávění do smíchu nebylo. Ta tajemná postava mrtvého vedoucího v zrcadle prázdného baru se mi začala zjevovat ve snech, byla jsem podrážděná a  unavená. Práce mě už netěšila jako dřív. Byl to nakonec manžel, který mi důrazně poradil, že by bylo nejlepší, abych dala výpověď a já ho poslechla.

Noční můry zmizely. Nedávno jsem šla náhodou kolem svého bývalého pracoviště. Prostory zely prázdnotou a na dveřích visela cedule: K pronájmu ihned.