Od žraloků až do budoucnosti!

17.01.2016 11:16

EvelínaS politováním si dovoluji oznámit, že je tomu sotva pár dní, co mě opustily zimní polobotky. Takových let mi věrně sloužily a najednou na mě bez varování drze vycenily zuby skrze odlepené podrážky. Zkusila jsem žraloky nejdřív zkrotit speciálním lepidlem na obuv. Marně.

Vyrazila jsem tedy do víru lednových slev. Nejsem zase tak náročná, a tak jsem na vhodné botky narazila celkem brzo. Vzala jsem si z regálu krabici a spěchala si je u zrcadla vyzkoušet. Pravá mi seděla jako ulitá. Ze zkušenosti vím, že je ale dobré vyzkoušet si obě. Sáhnu do krabice pro druhou botu... a nic, vezmu ji do ruky, důkladně prohlédnu… a zase nic. Je prázdná. Začnu zmatkovat a prohledávat okolí. 

Někde jsem tu levou musela bezmyšlenkově položit. Nikde nebyla. Zřejmě ji zašantročil někdo přede mnou. Další krabice s mým číslem už v regálu nebyla. Smůla, už jsem chtěla odejít, když tu mě napadlo otevřít další krabici a další… A vždycky tam byla pouze jedna jediná. Upozornila jsem na tento zvláštní jev prodavačku. S úsměvem mi sdělila, že mi levou botu ráda přinese. V ten moment mi došlo.

Celá záhada ve skutečnosti nebyla ničím jiným než rafinovaným opatřením obchodu, kterak zamezit krádežím. Ještě mi padly do oka hned dvě kabelky, ani jedna ale nešla sundat. Byly pevně svázané s dalšími asi dvaceti ke stojanu. Na zkoušení mě přešla chuť. „To je to fakt tak hrozné?“ zeptala jsem se prodavačky, která jen pokývala hlavou.

Z obchodu jsem odcházela s velice smíšenými pocity. Mé myšlenky zalétly do budoucnosti. Ocitla jsem se v podobném v nákupním centru. Zblízka už ale bylo jiné: Ve výloze září dokonalé hologramy jarní kolekce, ve dveřích nás tiše sejme scanner, který mi krom jiného během vteřiny proměří chodidla. Moje pravnučka prochází velkým sálem a mačká dotykové klávesy. V rámech na stěnách připomínajících zrcadla se objevuje pokaždé jinak oblečená, v jiných botách a s jinou kabelkou. „Už toho nech,“ slyším se, jak ji s úsměvem brzdím. „Nebo jim zase zavaříš drona jako minule. 

Mimochodem, víš, že ještě za mých mladých časů jsi musela pro každý ten kousek do jiného obchodu? A že tu byly opravdové boty, kabelky, šaty i prádlo? Musela sis to zkoušet v malých upocených kabinkách a pak ti to všechno nacpali do tašek…“

A to jako měl předtím na sobě někdo jiný?“ otřese se prapravnučka odporem, prohlížející si právě se zájmem své štíhlé tělo v plavkách kdesi na březích Tichého oceánu. „Brrr, to muselo být strašné“. „Ale nebylo děvče, nebylo…“ odpovídám jí trochu ve snách. „To víš, když byl člověk mladý…“

Tedy kam jsem se to zase dostala od žraloků na botách? To jsem celá já!

Užívejte si lednové nákupy

Zdraví
Evelína