O fialkách a kopancích…

12.04.2015 23:40

 

Život je jako sluncem zalitá louka plná fialek. Sotva se ale k některé rozhodnete přivonět, tak vás někdo kopne do ...... na tohle pořekadlo právě teď usilovně myslím… Ale popořadě.
Po mnoha a mnoha letech jsem se nedávno zmohla na nové autíčko. Na takové to malé červené, kterému páni tvorstva říkají „nákupní taška“ a patřičně jím pohrdají.

Má nízký obsah a do kopce musím podřadit. Vem to čert ! Hlavně,  že je pohodlné a jezdí za levno na plyn. Točivý moment taky asi nebude velká výhra. No a co! Má slušný „rejd“a všude s ním zaparkuji. Do sportovního podvozku má daleko, možná.

Každé chladnější ráno mě ovšem dostane svým vyhřívaným sedadlem, snadno ovladatelným rádiem, jo a v zimě taky vyhřívanými zrcátky… je to brouček.

To autíčko mi hned od prvních dní přirostlo k srdci, poprvé v životě jsem mu dokonce dala jméno. Říkám mu Beruška. Život je zase jednou sluncem zalitá louka plná fialek…

Před pár dny jsem vyrazila na nákup do supermarketu. Pomalu projíždím parkovištěm a hledám volné místo. Konečně se vlevo jedno objeví (skláním se k fialce), lehce přibrzdím a dám levý blinkr, a najednou:  Prááásk!! Strašný kopanec zprava.

Pokládám hlavu na volant a nevím, jestli se mám vztekat nebo brečet. Až po dlouhé předlouhé minutě se odvážím vystoupit. Paní z auta, které do mě nacouvalo, se omlouvá: „Promiňte mi to. Moc mě to mrzí. Já jsem vás viděla, ale myslela jsem, že už jste odjela.“ Aha, to je mi novina.

Následuje obvyklé martyrium, sepisování hlášení o nehodě pro pojišťovnu, jízda do autoservisu, kde se moje auto bude kurýrovat 14 dní.
Beruška mi chybí. Musím zase jezdit do práce vlakem. Kolem nádraží vede objížďka a je tam velký provoz. Když dokličkuju na nástupiště zjistím, že vlak vyšší kvality z Plzně  do Prahy je o 20 minut zpožděný. Skřípám zuby. V Praze mi ujíždí autobus a musím od metra pěšky.
Zdá se, že u jednoho kopance to neskončilo…

Ale s tím opravdu nic nenadělám. Život mě naučil nerozčilovat se nad věcmi, které nemohu změnit. Moje kamarádka a odbornice na věci nepozemské zase říká, že to jsou všechno jen zkoušky, kterými si nás testuje velký šéf (ať už jím je pro nás bůh, či nějaký vesmírný matrix).

A já se hned tak nedám. Vrací se mi lepší nálada. Přistihnu se při tom, že se dokonce přihlouple usmívám. Přece si nenechám zkazit den. Jsem si totiž jistá, že brzo se to zase otočí a život opět bude jako sluncem zalitá louka plná fialek.
Jenže sotva se zase k jedné ohnu, tak …Ale to přece dobře znáte, stává se to s železnou pravidelností.

Cítíte se pod psa?  Brzo to přejde..

Tak  to prostě v životě lidském chodí…

Věřte mi…vím, o čem mluvím


Vaše

Evelína