Nejlepší SVAČINA mého života…

03.08.2015 00:24

neděli jsem se chystala na koupaliště. Občerstvení tu není nic moc, navíc za ceny nehorázné, a tak jsem se rozhodla udělat si svačinu. Nabídka ledničky nebyla nikterak pestrá, proto jsem musela improvizovat. Trochu margarínu a hořčice, vajíčko natvrdo, plátky rajčátka… Něco mi to připomínalo z dávné minulosti.
Ale co? Už to mám:

 

 

Je mi sedm let a chodím do 1. B. Právě zvonilo a bude velká přestávka. Zase přijde ta chvíle, kterou tak nenávidím. Všechny děti vytahují úhledné tenké krajíčky chleba s marmeládou, se sýrem, nebo se salámkem zabalené v ubrouscích s kytičkami. A já se zase jako už mockrát předtím strašně stydím za svačinu, kterou mu dělal taťka. Je úplně jiná. Je obrovská, obsahuje kousek karbanátku s česnekem, kyselou okurku a plátek anglické slaniny. 

To ještě není tak zlé, taky to mohla být třeba se sádlem a cibulí, nebo s romadurem posypaným červenou paprikou, tuhle kombinaci totiž táta vyloženě zbožňuje. Tajně uždibuji ze své svačiny pod lavicí, aby ji nikdo neviděl. Aby toho nebylo málo, je totiž ještě ke všemu zabalená v novinách, přesněji řečeno v Mladé frontě označené velikým červeným razítkem NEPRODEJNÝ VÝTISK. 

Tatínek totiž pracuje v oddělení zásobování národního podniku Mír, tiskařské závody. Nakupuje papír a barvy, aby tu mohly vyrábět noviny. Ty, co se nepovedou, nosí domů. Hodí se na všelicos, třeba do nich může zabalit moji svačinu. Proč táta nedělá raději v továrně na ubrousky, takové ty krásné růžové s kytičkami, motýlky. Ach jo… 

Když nemám školu, brává mě někdy sebou do kanceláře a dovolí mi razítkovat prázdné faktury. To mě strašně baví a připadám si při tom moc důležitá. Jeho kolegové Janovský a Groh jsou veselé kopy. Jednou třeba tátovi přilepili cigarety na stůl, nebo mu pověsili svačinu na lustr a on ji musel hledat a oni mu říkali: „Samá voda, samá voda, přihořívá…“ taťka zuřil a já se smála, protože to bylo moc legrační. Jindy, to už jsem byla starší, jsem za taťkou přišla do práce a na skříni stála krabice s velkou černou mašlí a nápisem: „Zde odpočívají naše zesnulé prémie,“ a všichni kolem se zase mohli potrhat smíchy. Já jsem sice nevěděla přesně, co to jsou zesnulé prémie, ale smála jsem se taky… 

To byla doba, probírám se vzpomínkami z dětství a ukusuji si ze své housky s vajíčkem. Není špatná, ale tátovým svačinám nesahá ani po paty. Ty byly jenom jedny. Možná nepřišly v úplně nejlepším čase, ale byly báječné. Kolikrát jsme si na ně vzpomněla a dala bych všechno za to, abych se do nich mohla zase, tentokrát s pýchou a velkou chutí zakousnout. Jenže to nejde. 

Škoda. 

Díky tati! 

Evelína