Nedejme šanci nenechavým rukám

16.11.2014 18:51

Můj strážný anděl se zase jednou nadřel. Opravdu hodně.  Myslím, že tentokrát byl zpocený až na zádech, aby mě zachránil… Ale posuďte sami:
Do supermarketu chodím ráda nakupovat v neděli v podvečer. Je tu klid, žádné fronty, pravda občas i poněkud prázdnější regály, ale za tu pohodu to stojí. Nespěchám. Pomalu tudy procházím, tu a tam hodím něco do košíku. A asi tak po půl hodince konečně zamířím k pokladně, pomalu začnu vykládat zboží na pojízdný pás. Když tu mě přepadne takový zvláštní, plíživý a nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Ale nemohu stále přijít na to, co…
Najednou mi to dojde a ochromí mě na pár vteřin hrůza. Nemám na rameni kabelku. Nechápu to a začínám zmatkovat. Měla jsem ji vůbec? Nechávám košík košíkem a spěchám na parkoviště do auta, klíč  naštěstí nahmatám v kapse, uvnitř ale také není… Musela jsem ji tedy mít u sebe. Jak se to mohlo stát? To přece nedává smysl!
Hlavou mi běží výčet položek, které se ztracenou kabelou mizí v nedohlednu. Mobil, doklady, peníze, kreditní karty, drahé brýle a kdo ví, co ještě. Pobíhám zmateně mezi regály, začínám vzbuzovat pozornost personálu i nakupujících. S účastí se mě ptají, co se mi stalo a já jim to takřka se slzami v očích vysvětluji…
A pak střih. Uklidni se, přesvědčuji sama sebe a snažím se konečně do celé té zapeklité situace zapojit rozum. Kdy jsem do tašky sahala naposled? Vybaví se mi dětské piškoty. Chci si přečíst na obalu jejich energetickou hodnotu, ale nejde to, písmenka jsou moc malá, hledám brýle… Intuitivně zamířím na toto místo…A najednou ji vidím. Trůní tam v celé své kráse na krabici s piškoty, otevřená dokořán. Přivinu ji k srdci jako malé dítě a kdybych mohla,  začnu vrnět blahem jako kočka.
Zase jsem jednou měla nevídané štěstí. Podruhé by se to ale nemuselo opakovat. Za chvíli vypukne v obchodech vánoční šílenství a přibude v nich nenechavých rukou  Musím si dát velký pozor. A nejen já, my všichni. I vy a ty, ty taky….!
Evelína