Nečekaná pomoc ze záhrobí

05.11.2014 22:55

Jen pár sekund scházelo a zřítily jsme se ze srázu přímo do potoka. Pak jako by se do našeho auta opřeli hned dva strážní andělé…

Byl zrovna den, kdy vypukla kalamita. V rádiu varovali, že cesty nejsou upravené a kdo může ať raději nevyjíždí. „To se jim to řekne,“  sdělila jsem důvěrně svému rannímu šálku kávy, „ale aby poradili člověku, jak se v tom marastu má dostat do práce, to né.“

Mrkla jsem na hodinky a zjistila, že mám nejvyšší čas. Venku už určitě stepuje moje kolegyně Jarka, která jezdila se mnou, protože jsme z jedné vesnice.

Strach jsem neměla, moje škodověnka mě nikdy nenechala ve štychu. Zdědila jsem jí po strýčkovi Karlovi a ten se o ni staral jako o své vymodlené dítě. Táta, dokud ještě žil, mu často pomáhal a auto šlapalo jako hodinky a jako jedno z mála ve vsi mělo dokonce i zimní gumy.

Spěšně jsem vyběhla před dům, ale Jarka nikde. Chvilku jsem nervózně přešlapovala. „ Jé promiň, zaspala jsem!“ hulákala na celou ulici kamarádka a už se sápala na sedadlo spolujezdce. „No jo,  ale teď přijdeme pozdě“ uvítala jsem ji nasupeně. Jaruš, jako každé ráno, vytáhla šminky a začala si zručně vybarvovat svůj obličej.

Uvízly jsme…

„Tak to vezmi kolem hřbitova a jsme tam hned,“ navrhla bezelstně. „To se ti řekne, je náledí, jestli sis nevšimla,“ odtušila jsem naštvaně. Jaruš obrátila oči v sloup a ztichla. Nakonec jsem se rozhodla, že nám asi nic jiného nezbývá a že to tedy risknu. Cesta tam není nejlepší, ale jela jsem tudy už nejméně stokrát a za každého počasí. Opatrně jsem si podřadila a vyrazila do mírného kopce.

První metry se auto vytrvale prodíralo vpřed. Pak ale kola začala podkluzovat. Cítila jsem, že nad nimi ztrácím kontrolu. Hlavou mi problesklo, že po pravé straně vozovky je už jen hluboký sráz, který končí v napůl zamrzlém potoce. Věděla jsem, že už to neovlivním a že je konec. Odevzdaně jsem sundala nohu z plynu...

Nevím, jak ten okamžik dlouho trval. Pár vteřin, minutu? Možná proto, že  odpočívali kousek ode mě za hřbitovní zdí, jsem si najednou vzpomněla na  tátu a strýce Karla. Byli to dva nejlepší chlapi, které jsem zatím poznala. Jako bych se ocitla v nějakém transu. Bylo to silné a naprosto šílené, ale já je v duchu začala naléhavě prosit, aby mi pomohli.

Pak se to stalo….

Auto se najednou bez plynu dalo nečekaně a pomalu do pohybu, jako by se do něj zezadu opřely dvoje hodně silné mužské ruce. „Co ti je, jsi bílá jako stěna,“ probrala mě na vrcholku kopečka moje spolujezdkyně, která si právě spokojeně obkroužila rty sytě červenou rtěnkou a zřejmě si vůbec ničeho nevšimla.

 „Ty jsi to necítila, před chvílí jsme uvízly v ledu, málem se zřítily do potoka a pak nás někdo  roztlačil. „A kdo jako, nějaký anděl strážný, ne? Nikdo tu přeci není,“ koulela Jarka nechápavě čerstvě nalíčenýma očima. „ Hele nešil, prostě pod tím ledem asi bylo nějaké kamení a kola zabrala. To se přece stává.“

Najednou mi bylo jedno, jestli přijdu pozdě do práce. Vystoupila jsem a běžela zpátky těch asi padesát metrů, kde se to semlelo. Jarka mě trochu neochotně následovala. Ve sněhu pár centimetrů od srázu byly zřetelně znát dvě velké hluboké rýhy v místě, kde se nám začala protáčet kola a pak už následovala jenom pravidelná a rovná stopa dvou pneumatik. Všude jen samý led, po nějakém štěrku nebo kamení ani stopy. „Hm, to je fakt divný,“ komentovala to Jarka, ale tím pro ni celá záhada skončila.

 Já jsem ale věděla, komu patřily ty silné trochu mozolnaté ruce, které nás na poslední chvíli bezpečně vytlačily na vozovku a zřejmě nám zachránily život. Jako dítě mě mockrát tiskly do dlaně nějakou tu dobrotu a hladily mě po vlasech.“ Díky táto, díky strýčku, “ vyslovila jsem bezděčně nahlas svoje myšlenky. „Co to meleš? Já ti vůbec nerozumím!“ švitořila už zase bezstarostně Jarka, protože zjistila, že nakonec u píchaček budeme včas a nepřijde o prémie.

„ Ale nic, to bys asi nepochopila“ usmála jsem se na ni. „Tak šup. ať to stihneme.“ Nutno dodat, že od téhle příhody už v zimě zkratkou kolem hřbitova nejezdím. Tátovi a strýčkovi Karlovi ale chodím pravidelně na hrob zapálit svíčku a položit čerstvé květiny. Protože já vím své a nikdo mi to nevezme.