Na řidičskou notičku

18.08.2014 00:14

 

Z deníku EvelínyPovažuji se za průměrnou řidičku. Jako pražská rodačka hravě zvládám městský provoz a dálnici. Tam se dokonce cítím jako ryba ve vodě. Horší to ovšem je, když musím jezdit po venkovských okreskách. Tady silně znejistím.

Silnice mi připadají úzké. Při pohledu na kamion v protisměru mě jímá hrůza a mám silné nutkání zastavit, nebo alespoň hodně zpomalit. V mém pojetí silničních předpisů prostě platí, kdo je větší, má přednost.

Chybí mi ten správný odhad vzdáleností. A z tohoto důvodu například na okreskách zásadně nepředjíždím.

Nedávno mě přátelé požádali, abych pro ně přijela na Berounku, kde strávili vodácký víkend.

Cestu jsem si předem nastudovala podle mapy a vyrazila.  Asi po deseti  kilometrech  se přede mnou objevilo auto s vlečňákem obtěžkaným nákladem lodí. Mohutně se třáslo a jelo rychlostí asi 40 kilometrů v hodině. Pokoušela jsem se ho několikrát předjet, ale vždycky jakmile jsem vykoukla z řady, tak  se na horizontu  objevilo nějaké protijedoucí vozidlo. A tak jsem se bojácně zařadila zpět.

A pak najednou konečně nastal. ten okamžik. V protisměru  široko daleko ani kolo. Věděla jsem, že teď nebo nikdy. Vyhodila jsem blinkr, lehce podřadila a sešlápla plyn. Pneumatiky zakvílely a auto vyrazilo jak o život. Pomalu se vlekoucí náklad lodí zůstal daleko za mými zády. Dokázala jsem to. Byl to báječný pocit. Přistihla jsem se, že si vesele pohvizduji. 

Vzápětí jsem podle mapy odbočila doprava. Něco ale nehrálo. Hned v první vesnici se ukázalo se, že jsem to poněkud uspěchala a změnila  směr o křižovatku dříve,. Nedalo se nic dělat, musela jsem se vrátit na původní trasu. Za chvíli jsem byla tam. A co se nestalo?

Přede mnou se objevil povědomý obrázek, pomalu se vlekoucí a natřásající se lodě.  Správná konstelace na předjetí se už, žel, neobjevila. Jely totiž do stejného vodáckého centra jako já.

Ale což. Nic jsem nepromeškala. Přátelé mě moc rádi viděli.

No snad se to předjíždění na okreskách přeci jen jednou naučím.

Evelína