My jsme ti Pražáci, vltavská krev!

08.03.2015 20:38

Deník EvelínyAč nyní žiji drahně let téměř v lůně přírody, původem jsem kovaný Pražák křtěný Vltavou. Proto se mě osobně dotýká fakt, že Pražáci nejsou ve zbytku republiky příliš oblíbení. Čas od času si kladu otázku: Proč?

pracovního týmu mladých lidí, v němž se pár dní v týdnu shodou okolností také vyskytuji, nedávno odešlo za lepší prací mladé děvče z Moravy. Místo rozsviť říkala rožni, kyticím kvítka, kopírku měla za zďou a její „oni musí“ znělo jako oni musijou.

Pod ambiciózní a trošku přísnou slupkou navenek se z ní za ten rok, co jsme spolu pracovaly, postupně vyloupnul upřímný, veselý človíček s dobrým srdcem. 

Krátce po jejím odchodu mě až zaskočilo, jak mi chybí. Nikdo se mnou ráno v kuchyňce při přípravě kávy neprohodí pár slov. I u oběda ubylo smíchu. Věkově bych mohla být klidně její máma, a tak mně schází i ty chvilky, kdy jsme si povídaly takříkajíc na vážno.

Pochopila jsem, jak je ve svých 25 letech jiná, než jsem byla já v jejím věku. Já jsem zrovna tenkrát po vysoké škole začala vydělávat, bydlela jsem u maminky a zajímalo mě, co si koupím na sebe a kam půjdu v pátek na diskotéku. Pokud si vzpomínám, tak mě nejvíc ze všeho tehdy rozhodilo, když mi můj poslední objev nezavolal, nebo když si kamarádka koupila stejný svetr (za socíku to nebylo ojedinělé).

Ona na sebe už před několika lety vzala nejedno vážné rozhodnutí, přestěhovat se do Prahy daleko od přátel a od rodiny, najít si tu práci a nedávno dokonce i koupit si na hypotéku byt. A při tom všem ji nepřešel humor. Obdivuhodné.

Když odcházela, udělala kolegům dort, někteří si vzali a jen ho beze slova snědli, jiní si ani nevzali a většině nakonec nestála ani za podanou ruku a pár slov na rozloučenou. Mrazilo mě z toho v zádech. Není to první případ, kdy se tzv. přespolním“ těžko hledá cesta do již stmeleného kolektivu. Pražáci na ně mají tendenci koukat skrz prsty, občas se nad ně povyšují a posměšně o nich říkají, že do Prahy přijeli „na bramboře“.  Přitom jsou tom právě oni, kteří si svoje Pražanství musí celkem tvrdě vybojovat.

A tak si říkám, kdyby do Prahy třeba i „na té bramboře“ přijelo víc takových jako moje bývala kolegyně, možná by i ti Pražáci postupně získali o něco lepší pověst…

Evelína

P.S: Hodně štěstí, Dančo!