Moje malé déjà vu

13.06.2014 23:18

Určitě to znáte. Konečně vám něco jde. Zvládáte to. Jupí. „Mám to zmáknutý. Dám to!“ natřásá se vaše ego. Před několika lety jsem si tento báječný opojný pocit prožívala při jízdě na bruslích podél Labe. Vítr mi čechral vlasy, slunce příjemně hřálo do ramen, kolečka po asfaltu tiše svištěla, okolní krajina splývala v pestrobarevné šmouhy, v nichž převládala  zelená. Prostě nádhera. Za mírnou zatáčkou se vynořila zahrádkářská kolonie plná pilných lidských včeliček. „To asi koukají, jak válím já stará (tehdy pětačtyřicetiletá) baba,“ problesklo mi hlavou. V tu samou vteřinu moje kolečka vjela na nestandardní terén (jak jsem později zjistila, byl to trávník podél cesty).

A pak už zafungovaly jen prosté fyzikální zákony. Zatímco brusle se zastavily, tělo bylo vymrštěno a na základě setrvačnosti v poměrně vysoké rychlosti ještě pár zlomků vteřiny pokračovalo dál, aby bylo záhy mohutnou gravitační silou přitáhnuto k zemi.

Modřina na pravém stehně měla v průměru 32 centimetrů. Pod odraženou kůži se několik týdnů vytvářel výpotek, který mi musel odsávat můj známý chirurg v nemocnici Na Homolce. Po této příhodě šly brusle do bazaru a já do sebe. Musím si dávat větší pozor. Nepřeceňovat své síly, a tak...

Myslím, že to byla poučná lekce. Dlouho jsem podobný pocit neprožila. Až tuhle. Dobíhala jsem vlak. Výjimečně na poslední chvíli. Do Prahy za prací dojíždím již rok. Hlavní nádraží už znám jako své boty. Z metra malé esíčko na středový eskalátor, cestou v poklusu nastudovat nástupiště. Většinou to jezdí ze 4J, ale už to také jednou jelo ze 3S. Jenže na mě si dráhy s rébusem severního a jižního nástupiště, které zmátlo nejednoho nováčka, rozhodně nepřijdou. „Mám to zmáknutý. Dám to.“ Tentokrát je na tabuli klasika 4J. Dobíhám doslova v poslední minutě. Průvodčí za mnou zavře dveře, ozve se silný hvizd a vlak se pomalu dává do pohybu. Jsem v kupé sama. Zvláštní, ale milé. Otevřu si knihu a začtu se do detektivky mé oblíbené Agáty Christie. Ve vlaku je vedro. Otevřu si okénko. Vítr mi čechrá vlasy, slunce příjemně hřeje do ramen, kola vlaku sviští po kolejích, okolní krajina splývá v pestrobarevné šmouhy, v nichž převládá zelená. Prostě nádhera. Něco mi to připomíná, prožívám cosi blízké, déjà vu. Za zatáčkou se objeví nádraží. Je na něm napsáno velkými písmeny Český Brod. Ztuhnu.

Nejedu přes Hořovice na Plzeň, ale přes Český Brod na Kolín… Vysvětlení je prosté. Ten můj správný expres v Praze stál na druhé straně nástupiště.

Slibuji, že už vážně nikdy nepropadnu iluzi, že „mám něco zmáknutý“

No nic, alespoň, že tentokrát nemusím na chirurgii.

Mimochodem moc pozdravuji paní průvodčí, která mi bez mrknutí oka na trase Praha - Kolín  orazítkovala jízdenku Praha – Hořovice. Je to zřejmě veselá kopa.

Evelína