Když něco stále hledáme...

19.04.2015 22:24

...nejsme trapně sklerotické, nýbrž roztomile francouzské!


Netuším kým jsem byla v minulém životě, zato ale vím zcela jistě, kde to bylo. Ve Francii! Proč?

K této dedukci mě inspiroval velice zajímavý článek na internetu.  Zjistila jsem totiž, že zapomnětlivost a bezmyšlenkovité odkládání věci na ta nejroztodivnější místa a jejich následné hledání,  které mě osobně trápí od mládí, jsou vlastnosti v hojné míře přisuzované právě Francouzům.

Téma je to v zemi Galského kohouta tak horké, že si ho dokonce Francouzský institut pro výzkum veřejného mínění zpracoval do oficiální vědecké studie zveřejněné letos v březnu.
A je to zajímavé čtení…

Naprostá většina oslovených ve Francii svádí každodenní, věčný a nerovný boj proti předmětům, které jako zázrakem mizí. Nejvíce postrádají klíče, mobilní telefony a různé součásti oblečení, zejména šály a rukavice. K hojně hledaným patří také brýle, deštníky a televizní ovladače. To sedí, to  mohu potvrdit.  Snad bych jen doplnila, že za života mé maminky, která mě navždy opustila před třemi roky, byl třetím nejhledanějším předmětem v naší domácnosti její umělý chrup.

Přibližně polovina respondentů průzkumu uvedla, že hledáním stráví každý měsíc až dvě hodiny. A to je ztráta času, která se podle studie rovná dvěma měsícům průměrného života (Žabaři, tak to já hledám nejméně za tři). Téměř třetina dotázaných Francouzů se přiznala, že po bezvýsledném pátrání po založeném předmětu si raději koupila nový. To jim ovšem bezesporu umožňuje fakt, že jejich průměrná mzda je mnohonásobně vyšší než ta moje. Já prostě musím hledat až se ze mě kouří… a najít.

Ve Francii se na trhu prý nabízejí malé inteligentní plastové čtverečky, které se nalepí na nejčastěji hledané předměty a tím pádem je lze lokalizovat pomocí chytrého mobilního telefonu. Haha. Tak to mě opravdu pobavilo. Už se vidím, jak mám všechny věci polepené a hodiny a hodiny zoufale hledám svůj vybitý mobil, který může být všude. Doma, v práci, u kamarádky, v supermarketu, na zahradě, v autě, v dílně, v kurníku, v myčce nádobí. Ano, i tam jsme ho jednou našla…Byl nejen totálně vybitý, ale i vymytý. Takže zase slepá ulička, alespoň pro mě..

Nicméně jedna věc mě těší a to vskutku nesmírně.
Až zase budeme já, nebo některá z vás, milé dámy něco hledat – a bude to určitě brzy – nebudeme trapně sklerotické, nýbrž roztomile francouzské!

A to je jiný šálek kávy…

Co říkáte?

Au revoir!

votre

Evelin