Jsem člověk, nebo jen položka v účetnictví?

11.01.2015 19:54

EvelínaJe hodně věcí, které mě štvou. Nad mnohými díky nadhledu získávaném přímo úměrně zvyšujícímu se věku už naštěstí umím mávnout rukou. Pár jich ale zkousnout opravdu nedokážu. Například neúctu k lidské práci. Ta totiž, alespoň podle mého názoru, prorůstá naší společností jako zhoubná plíseň. Zatímco na povrchu není nic moc vidět, stačí se jen ponořit do nitra zaměstnaneckých struktur a začnete narážet na její spóry takřka na každém kroku.

Třeba takové uzavírání pracovních smluv na dobu určitou (nejčastěji na rok), na kterých firmy drží své zaměstnance někdy tři i více let (hřeší na to, že si ze strachu o práci nebudou stěžovat a na příslušnou úpravu v zákoníku práce zvysoka kašlou).
V tomto prostředí je fuk, jestli pracují dobře, nebo ne. Člověk je redukován jen na jakousi položku v účetnictví „má dáti, dal“. Důvod je zřejmý, stačí smlouvu zaměstnanci jen neprodloužit a šup, už je na dlažbě. Žádné komplikace s přeřazováním na jinou odpovídající práci, či nedej bože s vyplácením odstupného, že?
A i to je jenom jedna stránka problému. Každý, kdo totiž dělá na podobnou smlouvu, je současně jakoby napůl nesvéprávný. Nejen, že žije v nejistotě zda bude mít ještě za rok pravidelný příjem, ale má i problémy s půjčkami všeho druhu včetně hypoték, takže si vlastně nemůže plánovat budoucnost.

Mohlo by se zdát, že ti dobří pracanti se nemají čeho bát. Ale ani to není pravda. Stačí, že zestárnou a už se ocitají jako první na seznamech propouštěných. Věk nad 50 let působí ve světě práce jako lepra, kouknou se na vás od dveří a už vědí, že vás nechtějí. Známé jsou případy kvalifikovaných žen-matek, které přicházejí o práci kvůli tomu, že jim občas onemocní děti. 

V jedné firmě jsem osobně zažila, že jistému mladému muži, který co do IQ, znalostí i praxe převyšoval ostatní, smlouvu zase neprodloužili jenom proto, že si dovolil být v posledním čtvrtletí nemocný. Takových a podobných případů je mnoho.

Ještě hůř jsou na tom lidé, kteří jsou nuceni pracovat úplně bez smlouvy. Ty už jistotu ani oporu v zákoně nemají naprosto žádnou. A že jich také není málo (například v médiích a ve stavebnictví se to jimi jen hemží). Je to přece jejich volba, nikdo je k tomu nenutí, slyším hlas oponenta. Ale není to tak, oni totiž jinou volbu nemají. „Nesouhlasíš?“ slýchají, „tak běž o dům dál, za dveřmi čeká deset dalších.“ Že to je bezpráví? Jasně, že je, ale nikoho to nezajímá… Je mi z toho smutno. 

Na západ od našich hranic, jak znám z vyprávění, se nejen dobrá práce prosazuje přeci jen snáze, ale mají tu i mnohem propracovanější zaměstnanecké benefity (to se ovšem nevztahuje na zahraniční firmy působící u nás, ty naopak okamžitě seškrtají, co se dá, aby ty Čecháčky moc nerozmazlovaly).
Na lepší časy by mohla svitnout především pro „padesátníky“. Údajně si „venku“ totiž někdo všimnul, že tito lidé bývají ještě relativně zdraví, loajální, pracovití, mají velké zkušenosti, více času a nemají malé děti, a že to pro jejich zaměstnavatele vlastně vůbec není nevýhodné. Tak snad k nám podobné trendy také někdy dojdou.
Možná, že si jich všimne i náš lidový pan prezident a začne se věnovat například těmto pro lidi dost zásadním otázkám více, než třeba zahraničnímu obchodu, ukrajinské krizi a  repertoáru jisté pankové skupiny. Možná… Kdo ví?
Evelína