Jak jsme si krásně poplakaly

29.06.2015 00:47

Navštívila mě sousedka. Postavím před ni kávu a ona vesele vypráví: „Představ si, co se stalo té mé holce. Chodila celé dopoledne po městě a měla pocit, že na ni lidé pořád nějak divně civí. A pak jí to došlo. Oblékla si ráno omylem šaty naruby. To je dobrý, co?

„To nic není,“ slyším se, jak vzpomínkou bloudím v bludišti svého ztraceného mládí. To bylo tenkrát taky takhle zkraje prázdnin a já si po ránu spěchám na tramvaj. Jsem dobře naladěná, protože jsem si vědoma, že mi to ten den opravdu mimořádně sluší. Mám vyčesané vlasy do bohatého ohonu a na sobě módní hit tehdejšího léta – zbrusu novou indickou sukni – je z lehkého barevného hedvábí a bohatě protkaná zlatými nitěmi, které se pěkně třpytí ve sluníčku. Muži se po mně ohlížejí, jeden dokonce zírá tak intenzivně, že málem bourá.

Totéž se děje i na chodbách vydavatelství, v němž pracuji. Moje sebevědomí kulminuje v momentu, kdy vstupuji do své kanceláře Jak si tak kráčím ke svému stolu u okna, slyším nesmělé pípnutí své kolegyně: „Sukně!“
„Pěkná viď, včera jsme si ji koupila,“ odpovídám pyšně.
„No pěkná je, ale to jsem zrovna nemyslela. Máš ji vzadu…“ pípá dál statečně moje spolusedící.
Běžím k zrcadlu a polévá mě horko. Při spěšném ranním oblékání mi zadní cíp hedvábí nějak uvíznul za gumičkou v pase. Výsledkem čehož jsem až do této chvíle běhala po světě doslova s holým zadkem. Což, byť dodatečně, tak dostatečně vysvětlilo dosavadní příčinu mimořádného zájmu mužské populace o mou osobu.

To byly stejně krásné roky, napadne mě poněkud nostalgicky. Sousedka se usmívá a já také. Beru si od ni prázdný hrnek a odnáším ho do kuchyně. V ten moment mi ovšem za zády vypukne salva hurónského smíchu. Sousedka se plácá do kolen a slzí. 
Snaží se mi něco říct, ale nejde to,
Intuitivně jdu k zrcadlu. Na pozadí mi vlaje bílá cedulka s nápisem Made in China.
Za chvíli už pláčeme smíchy obě.
Je krásný letní den.

 

Evelína