Jak jsme jely Sázavu

19.07.2014 10:57

Vloni touto dobou naše kamarádka Jindříška slavila 60. narozeniny.  Vymyslely jsme originální dárek: Výlet Posázavským pacifikem a jako překvapení –  zdolání řeky Sázavy na kánoích. Sraz byl na nádraží ve Vršovicích. Sešlo se nás zde asi deset, hodně různorodá společnost. Právnička, redaktorka, vysokoškolská profesorka, spisovatelka, kadeřnice, podnikatelka… průměrný věk 50 let. Všechny ve sportovním až na jeden elegantní lněný kostýmek. Marie jako nejlepší kamarádka oslavenkyně cíl cesty z konspiračních důvodů totiž neznala, a tak si s sebou vzala v kabele přes rameno i svého trpasličího jezevčíka.

Vyfasovaly jsme pruhovaná trička a kšiltovky a hurá do vlaku, mnohé z nás poprvé po mnoha letech. Cestou bylo veselo, nechyběla bábovka, řízky ani rum.

Jak se ale blížilo naše nalodění, obavy sílily. Ukazovalo se totiž, že naše zkušenosti s vodáckým sportem jsou až na dvě tři výjimky naprosto nulové. A tak vedoucí zájezdu – majitelka našeho oblíbeného fitness centra, kde jsme se před lety všechny poznaly, raději operativně změnila plán a rozhodla se místo kanoí pro bezpečnější rafty. 

Obsadily jsme dva a to tak plně, že jsme hned nabraly vodu.  Po několika pokusech a s pomocí náhodně přihlížejícího mladíka se nám je konečně podařilo odlepit od břehu. Poněkud klikatě jsme se daly do pohybu. Koordinace pádel  evidentně nebyla naší silnou stránkou. Na obzoru se objevila první šlajsna.

Srazily jsme se na krátkou poradu. Vezmeme to zprava a pak lehce ke středu, zněla strategie. Vyrazily jsme jako první. Asi po deseti metrech jsme uvízly na kameni, který tu jako jediný široko daleko trčel z řečiště. Po soustavném houpání a mávání pádly se nám podařilo uvolnit, druhý raft nám vyrazil v patách. A…? Překvapivě uvízl na stejném místě. Všechny pokusy o jeho osvobození ale tentokrát byly marné. Pomoc přišla až z břehu z Bistra U hezouna v podobě hozeného lana: „Dejte si bacha, přes další šlajsnu lodě radši přeneste, je to tam dost nebezpečné“,  varoval nás hezoun, kterému zřejmě vděčíme za život, protože jinak bychom tam asi bez milosti zahučely. „Rafty nabraly kurs k mezipřistání.Ten náš ťuknul o břeh jako první, ale protože nikdo nevyskočil a nevytáhl ho, odrazil se a pomalu ho začal stahovat sílící proud.

„Vyskočte někdo!“ křičel kdosi. První řada se zatvářila, že se jí to netýká. „Tak vyskočte už!“ Vydrápala jsem se z druhé řady na kraj raftu a vrhla se do řeky. Nenapadlo mě, že dva metry od břehu nedošlápnu na dno. Zmizela jsem pod vodou. Nahoru mě naštěstí vynesla plovací vesta. Zahlédla jsem ještě jak mě následují další a další. Nastal zmatek. Pak jsem se nějak dopláala do bezpečí.

Zastávka se protáhla. Suché oblečení a grog šly na dračku. Polovina naší výpravy včetně Marušky s navlhlým kostýmkem i jezevčíkem to psychicky neustála a vydala se pěšky na vlak do Prahy.

Já nakonec zůstala. Dlužno dodat, že cesta do cílových Pitkovic již byla klidná. Pluly jsme pomaličku ve spojené formaci, opalovaly se, popíjely vínko  a pokřikem Ahóój jsme se zdravily se všemi kolem.

Sluníčko svítilo, koruny stromů se odrážely ve vodní hladině...

Byla jsem, na sebe pyšná. Sjela jsem poprvé v životě Sázavu, teda alespoň kousek. 

Vylodění jsme tentokrát už daly bez problémů. Na louce jsme se převlékly. Mimochodem tolik nahých mužských zadků pohromadě už asi nikdy v životě neuvidím. V příjemné hospůdce jsme Jindřišce připily na její krásné kulaté narozeniny.

Otrlý vodák ze mě asi nebude, ale bylo to super. Holt nikdy není pozdě začít…

Evelína