Jak jsem štípala dříví aneb Chvály není nikdy dost!

28.12.2014 20:38

Z debíáku Evelíny

Dnes mám za sebou statečný čin. Naštípala jsem si dvě vrchovaté přepravky polínek na zátop. A jak už to u mě bývá, nebylo to zrovna snadné. Nejdříve bylo třeba nanosit si ke dveřím dílny kulatinu, posléze zapojit motorovou štípačku. Skvělé zařízení, kterým jsem se vybavila asi před třemi lety v rámci svého programu: Všechno zvládnu sama, heč!

Což o to, zásuvku jsem našla snadno, horší to již bylo se spouštěcím čudlíkem. Omluvou mi budiž to, že jsem ho použila naposledy před rokem. Hledala jsem ho důkladně a ze všech stran. Marně. Dokonce jsem si tu těžkou obludu vytlačila blíž ke světlu, abych na ni lépe viděla.  Až jsme ho konečně našla, zelený čudlík, překvapivě na spodku krytu motoru. 

Slavnostně jsme ho zapnula a v místnosti zhaslo. Vyrazila jsem pojistky. Průzkum jsem zahájila u hlavního jističe u vchodu do domu. Nic. Pokračovala jsem pojistkami v prvním podlaží, také nic. Ani ve druhém podlaží nepřinesla prohlídka očekávaný efekt. Zamyšlená jsme se vrátila do dílny a tu mě osvítil duch svatý. Poslední jistič celém v domě, který jsem ještě nezkontrolovala, byl přímo přede mnou hned vedle předmětné zásuvky. Jistič byl přirozeně spadlý, tak jsme ho nahodila a pro jistotu odpojila záložní mrazák. Opakovala jsem transakci s čudlíkem a opět byla tma. Zkusila jsem jinou zásuvku. Se stejným výsledkem.

Musím se připojit skrz okno do domu, svitlo mi hlavou. Našla jsem vhodnou prodlužovačku a vypravila se do pokojíčku sousedícího s dílnou. Zapomněla jsem ovšem, že zde mám uložený nábytek z pražského bytu.  S pomocí několika gymnastických prostocviků jsem se přes něj prodrala k oknu, následně k zásuvce a zpět. Když jsem do třetice v dílně zmačkla čudlík, ozvalo se povědomé mručení a pak už to šlo jako po másle.

Přepravky byly plné naštípaných polínek za necelou hodinku, celkově mi akce dříví zabrala hodiny dvě. Lehce unavená, ale spokojená jsem si doma roztopila krbová kamínka, moje čtyřnohá smečka (tři psíci a jedno čerstvě zabydlené mourovaté kotě) spokojeně zalehla kolem nich. Já si uvařila čaj, zazdila do něj prcka rumu a se zálibou jsem se zahleděla na své dokonané dílo.

Vidíš, jak jsi to všechno hezky a sama zvládla? Jsi šikulka“, pochválila jsem se, protože už roky vím, že nikdo jiný to za mě neudělá. A všem okolo radím, aby tse pochválili také a co nejčastěji, opravdu to pomáhá. 

Bylo mi najednou moc dobře. Oči se ponořily do  žlutočervených plamenů, uši zachytily lehounké praskání, celé tělo začalo vnímat příjemné teplo...  když tu zachytil můj nos ostrý štiplavý dým (zapomněla jsem otevřít klapku do komína). Spustil se mi kašel a spěchala  jsem otevřít okna. V tu chvíli jsme si uvědomila, že jsem v dílně zapomněla zapojit záložní mrazák a mazala jsem to napravit.

Vše se prostě vrátilo do zaběhnutých kolejí, ale příjemný pocit z dobře odvedené práce ve mně zůstal. 

A o to přeci jde, ne?

Evelína