Dušičková...

01.11.2014 22:49

Kam moje paměť sahá, každý rok touto dobou jsme s mamkou jezdívaly na hroby do Stříbra. Věnce a dušičkové dekorace jsme si vždycky dělávaly samy. Zkraje to bylo především proto, abychom ušetřily, protože jsme doma musely každou korunu obracet. A skutečně se to vyplácelo. Domácí věnečky byly mnohdy nejen hezčí než ty koupené, ale navíc vyšly i na méně něž polovic.
Později jsme již u toho zvyku zůstaly, ani ne tak kvůli penězům, ale čistě protože nás to prostě bavilo. Stal se z toho takový náš malý dušičkový rituál. Nakoupily jsme si polystyrénové kroužky, voskové chryzantémy, stuhy, umělé květiny, sedly jsme si ke stolu, uvařily si čaj nebo kafe a začaly „vázat“. A přitom jsme si povídaly. Bývalo to fajn.
Horší to bylo už se samotnou návštěvou hřbitova, na tu jsem se nikdy netěšila.  Vnímala jsem  ji jen jako povinnost. Mamka chodívala od hrobu k hrobu, pokládala věnečky, zapalovala svíčky,  tu odmetla spadané listí, jinde odstranila suché zbytky zvadlých květin. Všude postála pohroužená v myšlenkách.
Pomalu jsem ji následovala, ale vzpomínám si, že jsem si vždycky na tom místě připadala tak nějak nepatřičně, jako že tam nepatřím. Kromě babičky a několika strýců jsem většinu lidí, kteří se skrývali za jmény na náhrobcích buď vůbec nezažila, a nebo umřely před mnoha a mnoha lety, když jsme ještě byla dítě, nebo dokonce ještě vůbec nebyla na světě.
Popravdě řečeno jsem se nemohla dočkat, až nasedneme do auta a konečně pojedeme domů…
Na to všechno jsem vzpomínala, když jsem se v sobotu procházela stejným hřbitovem, kam už druhý rok jezdím za mamkou. Tentokrát byl zalitý sluncem. Odmetla jsem spadané listí,  odstranila uschlé květiny, položila vlastnoručně vyrobený věneček, zapálila svíčku. A přitom jsem se přistihla jak si s ní povídám, vyprávím jí co je nového u nás doma, nezapomenu přidat nějaký ten drb z příbuzenstva, musí přece být v obraze, ne? Před odchodem ještě pohladím její fotku na keramickém medailonu. Smutku z jejího odchodu jsem se nezbavila, ale podařilo se mi ho dostat pod kontrolu a uzamknout do své třinácté komnaty.
Už si tu nepřipadám nepatřičně, už nemám pocit, že sem nepatřím. Naopak.
A tak to asi má být.
Dušičky jsou krásný svátek. Teď už to vím.

Evelína