Děsivé lesní intermezzo...

22.10.2015 12:07

Z deníku EvelínyNavzdory plným košíkům, které nás občas provokují z televizní obrazovky, s houbami je to letos bída. Alespoň u nás v Brdech prostě nerostou. Aniž bych čekala, co mě potká, jsem si to šla zkontrolovat.

Pořád nic!“, hlásili mi dosud spolehliví houboví zpravodajové z řad místních. S pomalu končícím podzimem jsem se, jen tak pro svůj dobrý pocit, vypravila to ověřit. Jen s igelitkou tajně srolovanou v kapse, prázdný košík je totiž největší houbařova potupa, jsem se letos poprvé a zřejmě i naposled vydala do lesa. Chodím jen do okrajových částí bývalého vojenského újezdu Brdy, dál se bojím. Brdy jsou krásné, ale také obrovské a zrádné.

Po více než dvacetiletém působení v tomto regionu si troufám říct, že lesy lemující mou vísku do hloubky asi pěti až deseti kilometrů, znám dokonale. Vydala jsem se svou oblíbenou krátkou trasou. To znamená s vědomím, že pokud půjdu nejdříve prudce vpravo nahoru a potom se budu stáčet doleva a kráčet pěkně zvolna dolů, tak se ocitnu za takových bratru 80 minut zpět ve výchozím bodě.

Houby široko daleko žádné, ale v lese bylo krásně. Vdechovala jsem plnými doušky čistý vzduch provoněný jehličím a rašelinou a jen tak v druhém partu sledovala měnící se okolní scenérii tvořenou stromy, mýtinami a lesními školkami. Minula jsem mně dobře známou studnu a na rozcestí se vydala jako obvykle rovně a mírně do kopečka. Pak už stačilo se jen vnořit vlevo do lesa přejít dvě cesty. To jsem přesně udělala. Našla jsem jen tři prašivky a pár totálně promoklých trsíků václavek, které nesbírám…uf.

Nevadí, procházka to byla krásná a chýlila se ke konci. Stačilo jen naposledy odbočit doleva a domů. Učinila jsem tak. Ale něco bylo špatně. Les kolem mě jakoby najednou přestal mile ševelit a začal jaksi zlověstně šumět. Rozhlížela jsem se. V okolí žádný známý záchytný bod. Ale co bylo mnohem horší, v místech, kde by dle mé blahé paměti měla už optimisticky prosvítat louka, se pesimisticky rozprostírala temná kulisa hlubokého stromoví.

Zabloudila jsem. A patřilo mi to. Do lesa jsem vstoupila s nedostatkem pokory a hrubě podcenila nástrahy prvního houbaření v sezóně. Les se totiž během roku díky lesnímu hospodaření hodně změní. Kde rostly hnědé hříbky pod ztepilými smrky, je to najednou samý pařez, tak kde bývala vloni mýtina, je ohrazená školka. Pod pokácenými stromy zmizí malé, ale známé vyšlapané cestičky a objeví se nové…

Co v téhle situaci? Můj recept je prostý: Nezmatkovat, neměnit směr, jít stále za nosem, dokud nenarazíte na pořádně prošlapanou dostatečně širokou cestu a pak po ní. To jsem udělala, vyvedla mě nad sousední vískou. Pak už stačilo jen ujít asi dva kilometry po silnici, další dva kolem louky po okraji lesa a byla jsem doma. Přirozeně s hodinovým zpožděním.

Tak jsem zabloudila, no co, banalita. Koho to zajímá?

Proč vám tedy o tom vyprávím?
Večer jsem si pustila televizi. Mluvilo se v ní o tom, že od ledna se uzavřený vojenský prostor Brdy změní v otevřenou chráněnou krajinnou oblast. První turistické značky se tu ale z jakýchsi formálně procesních důvodů začnou malovat až na jaře a rozhodně nebudou hned tak hotové. 
Prostor se totiž rozkládá na neuvěřitelných 260 kilometrech čtverečních.
Pokud se tam vypravíte, vstupte do něj opatrně a s pokorou (GPS v kapse je zatím k ničemu, protože v rozsáhlých částech prostoru zatím není signál).

 

Evelína