Den D, aneb ať žije Gustav!

04.10.2014 12:31

Deník EvelínyMám za sebou čerstvý intenzivní zážitek z návštěvy jednoho z největších bytových družstev v ČR. Pro tisíce družstevníků tu úřadují jen dva dny v týdnu a  pouze jednou  po 16. hodině. Takže něco tu vyřídit  je vskutku adrenalin.

S kolegyněmi z  realitní kanceláře Domov jsme si na to v den D vyhradily dvě hodiny.

Oddělení členské evidence, mimochodem zřejmě nejmenší místnost v celém domě, působilo „útulně“. Jediná přepážka, před ní paravan – diskrétní zóna, přístroj vydávající lístečky s čísly, světelný displej a na nástěnce velkými písmeny nápisy: Vypněte si mobilní telefony a poslední klient bude obsloužen 15 minut před koncem úředních hodin.

O družstevníka před námi se právě diskrétně pokoušel infarkt. Chtěl evidentně cosi, co nešlo. Snílek. Odcházel bílý jako stěna.

Jupí! Jsme na řadě. „Máte jenom čtyři kopie smlouvy, my jich potřebujeme pět. Tady vám chybí toto, a  tady tohle…,“ spustila rutinně naše milá družstevní domina. „Musíte do prvního a do druhého patra, pak ověřit podpisy… ale nejdřív to v pokladně zaplaťte.“

„Dovnitř smí jen jeden,“ hřímala pokladní. Roztřásly se mi ruce, nemohla jsem se dopočítat.

Konečně jsme vyrazily vyřídit pár posledních formalit. Pracovnice družstva, kterým na monitorech běžely nákupní portály a soukromé maily, sice byly našimi dotazy vesměs dost znechuceny, ale my jsme se nedaly.

Poslední podpis, poslední razítko a stojíme zase v čekárně členské evidence. Opět v momentě, kdy další zsinalá, neúspěšná skupinka opouští diskrétní zónu. Tentokrát je nás tu ale mnohem víc a jak se blíží konec úředních hodin, adrenalin stoupá. Je tu nesnesitelné vedro. Kdosi otevírá okno a další nesměle pípne, že v sodobaru nejsou kelímky. No bodejť by tam byly, napadá mě. „Ještě by se ti družstevníci, kteří to tu  všechno platí, zadarmo nalívali, že?“ glosuji situaci a všichni se smějeme.

Patnáct minut před koncem úředních hodin se stane učiněný zázrak.  Otevřou se dveře a na scénu jako antický deux ex machina vstupuje další pracovnice stavebního bytového družstva. Ve dvou to konečně začíná odsýpat.

Dokázaly jsme to a odcházíme! Já mám ale zvláštní pocit. Jako bych v tmavém koutě čekárny na pár vteřin zahlédla obraz s tváří povědomého státníka. „No ne, jsi to opravdu ty, Gustave? Tak dlouho jsem tě neviděla. Zrovna jsem si říkala, kde jsi celou tu dobu byl...“

Evelína