Buďme méně chytré a více milující!

08.12.2014 01:02

denik eveliny, Moje maminka byla nejmladší ze třech sester. V posledních letech mezi sebou vlastně nemluvily téměř vůbec o ničem jiném, než o svých nemocech. Snad mi to tetičky prominou, ale někdy mi tak trochu připadalo, jako když mezi sebou soutěží, která má momentálně větší, závažnější a komplikovanější zdravotních potíže.

Mamka měla slušnou munici: Silnou cukrovku, která vyžadovala pravidelné píchání inzulínu, a z ní plynoucí velkou slabozrakost. Další léky brala na tlak, na štítnou žlázu a kdo ví na co ještě... Ale jako by to pořád bylo málo, stále se nemohla zbavit stigmatu té nejmladší a nejčipernější z nich. Až před dvěma lety touto dobou jim to oběma definitivně natřela, vytáhla totiž trumf, který se už nedá ničím přebít. Umřela.

Bylo to rychle. Silné krvácení do mozku, v momentu kdy zrovna vybírala poštovní schránku. To byla v domě, v němž jsme mnoho let bydlely společně, takřka výhradně její práce. Dodnes na to zapomínám a někdy poštu vybírám až za dva až tři dny. A nejen to. Také vždy touto dobou neúnavně hrabala listí a zametala betonový chodníček kolem domu. Brala jsem to tak nějak samozřejmě, ani jsem si toho mnohdy nevšimla. To jsem si uvědomila dnes, kdy už jsem se spadaným listím brodila bezmála po kotníky a nezbylo nic jiného, že vzít hrábě a plivnout si do dlaní. Vzpomněla jsem si při tom také na to, jak jsem ji „chytře“ poučovala, co smí dát do kompostu a co ne, čímž to jsem ji musela značně lézt na nervy. 

Hlavní spor jsme roky vedly zejména o psí exkrementy, které se, chováte-li domácí zvířata, chtě nechtě za zahradě objevují s železnou pravidelností. Ty se sice snažím z trávníku odstranit a vyhodit zvlášť, ale úplně bezezbytku to nejde. To dá zdravý rozum, žel u mě až ten současný. Jinak jsem i já postupně zavedla mamčin vyzkoušený systém, že do hnědé kompostové popelnice patří vše, co se shrabe a není z umělé hmoty, skla nebo kovu.  A funguje to

Tento týden, jsem si také vyzvedla troje nové brýle. Dvoje na čtení a jedny multifokální, tedy na blízko i na dálku. Co si budeme povídat. Stály dohromady spoustu peněz.

Nebylo to ovšem proto, že by se mi zrak tak významně zhoršil, nýbrž proto, že se mi během neuvěřitelné krátké doby zhruba tří týdnů podařilo ty troje starší brýle ztratit. Naštěstí ale nade mnou nestojí moje velká chytrá dcera, nevrtí udiveně hlavou a neříká přitom důležitě: „To přece není možné, že si nepamatuješ, kdys je měla naposledy na nose. Tak si zkus přece vzpomenout. Ale neříkej, že  nevíš. Brýle přece nejsou špendlík, ty se přece nedají jen tak ztratit."
Jó,  mamčo moje zlatá, to víš, že dají. A jak snadno. To je mi přece jasný a až se podruhé narodím, tak už takovou blbost z pusy nikdy nevypustím. O co méně chytrá a zásadová o to budu více milující, to ti slibuji. A přitom ti zapaluji svíčku. Mám tě ráda.

Evelína