Blahoslaveny budiž sociální sítě!

05.03.2016 12:11

Začnu dávnou vzpomínkou. Před mnoha a mnoha lety jsem byla s kamarádkou u jejích přátel v Bratislavě. V průběhu návštěvy se stalo něco neobvyklého. Do bytu jako velká voda vtrhly Marta a Tena Elefteriadu se svým Greco bandem, se všemi se olíbaly, rozdaly dárky a zmizely stejně rychle, jako přišly.

Jak jsem se dozvěděla, byly s rodinou v jakémsi příbuzenském vztahu a zastavily se při návratu z ročního angažmá na skandinávské výletní lodi a to rovnou cestou z letiště.

Asi za hodinu zazvonil zvonek a ve dveřích už stál jen kapelník a manžel jedné ze zpěvaček. Byl bílý jako stěna a ptal se, jestli jsme neviděli “voľajaký čierny kufrík“. No neviděli, zněla naše odpověď, po které se mu bledá tvář ještě orosila potem. V kufříku si přivezli celý, dokonce ještě ani na Pragokoncertu nezdaněný honorář asi 300 000 švédských korun, z něhož kapela i s rodinami mohla žít několik měsíců. Snažili jsme se zrekonstruovat, co se vlastně stalo. A bylo to zhruba tak:

Zastavili u chodníku a otevřeli napěchovaný kufr, aby z něj vyndali dárky. Ty byly jako obvykle v podobných situacích úplně na dně. A tak museli nejdříve vyložit vše, co bylo nahoře. To přirozeně potom naskládali zpět, ovšem s jednou jedinou výjimkou a tou byl onen kufřík. Ten jaksi barevně splynul s odstínem sousedící pneumatiky, a tak ho prostě přehlédli. Někdo si ještě vzpomněl, že viděl ve zpětném zrcátku muže, jak na ně mává a cosi ukazuje. Mysleli si bláhově, že je poznal nějaký fanoušek a loudí o podpis, tak jeli dál. Dávali inzeráty, slibovali nálezné, marně, „kufrík byl fuč“

Proč jsem si na to vzpomněla? Protože předevčírem se mi stalo něco podobného. Jen mi s černou pneumatikou nesplynul kufřík, ale tmavá kabelka. Nebyly v ní sice statisíce, ale jenom všechny doklady, včetně řidičáku a techničáku, kreditní i debetní karty i sama kabelka nebyla z nejlevnějších. Na to, že ji nemám, jsem přišla až po příjezdu domů. Okamžitě jsem skočila do auta a průměrnou rychlostí180 km v hodině jela zpátky. Nebyla tam.

A tak jsem zastavila, vyndala z kapsy (naštěstí) mobil, obvolala jsem všechny peněžní ústavy, zablokovala v nich své karty a pak jsem již celkem v klidu odjela podle předpisů domů. Po návratu mi volala moje kadeřnice Miluška, bydlící na zcela jiné straně mého milovaného regionu, že si u ní mohu vyzvednout kabelku. Nechápala jsem. Pointa byla překvapivě prostá. Kabelku našel její kamarád, který v předmětném místě venčil s přítelkyní psa. Při hledání rychlého kontaktu na mě zkusil facebook a tam objevil mezi mými přáteli i svou kamarádku Milušku. Stačil jeden rychlý telefon.

A dál už to znáte. Až na jeden drobný detail: Když jsem si svou kabelku od ní odnášela, slyšela jsem nad sebou takový jemný zvuk, jakoby se o sebe otřely dvě perutě. Byl tam. Můj anděl strážný, unavený, udýchaný a zpocený až na záda. „Promiň brachu, slibuji, že už ti dlouho nic podobného neudělám,“ šeptla jsem do tmy. Zvuk se ozval znovu a pak zmizel v dálce..

Chcete něco podobného také zažít?

Musíte věřit.

Evelína